Proč muži mlčí

Nedávno jsem četl knížku od Larryho Crabba Adamovo mlčení, která patří mezi takové ty manuály na správné mužství v Kristu. Základním východiskem je myšlenka, že Adam byl přítomen Evině rozhovoru s hadem a mlčel. Ani tak nezáleží na tom, zda mi jeho exegeze přijde náležitá, zásadní pro mě bylo, že jsem se v té situaci našel. Uvědomil jsem si, že moje žena často dělá věci, se kterými nesouhlasím, a já k nim mlčím. Naši známí se občas diví, že s manželkou máme na stejné věci různé názory. Zřejmě očekávají, že ve věcech politiky a náboženství má žena tiše přijme můj pohled, zatímco já jí velkoryse nechám svobodu v zařizování domácnosti. Popravdě i v této otázce často spolu hledáme shodu. V mnoha věcech ovšem shodu nenalezneme, pak nezbývá než ocenit jinakost toho druhého. Má žena dělá často věci srdcem – protože to tak cítí a bez toho by byla výrazně méně motivovaná něco vůbec dělat. Já se snažím mnohem více držet podle nějakého plánu – mít věci spořádané a zařazené, na pracovním stole pohybovat současně s co nejméně figurkami.

Má žena se vyjadřuje k velké části věcí, kterými se zabývám. Já se musím přiznat, že k většině věcí, co dělá má žena, se nevyjadřuji. Co když ale právě mluví s hadem?! Z knihy vyplývá, a můžeme to sami pozorovat, že se muži stahují z veřejného prostoru. Mizí ze sborových dovolených, mizí z vedení různých spolků a organizací. Když se podíváme přes církevní plot do světa, můžeme dokonce vidět, že mizí i z rodin. Bojový prapor, který víc jak před stovkou let zvedlo hnutí za zrovnoprávnění žen, nenachází svých protivníků. Zákopy patriarchálních struktur jsou vyprázdněné. Kde ti muži jsou? Co se s nimi mohlo stát? Autor dělí muže na příliš tvrdé a příliš měkké. Ti tvrdí zůstávají na stále se zmenšujících ostrůvcích patriarchálních struktur, převážně ve světě práce, kde mohou osvědčenými praktikami dosahovat předpokládaných úspěchů. Řídí, co lze řídit. Vyhýbají se chaosu vztahů a sociálních nároků. Ti měkcí se podle Crabba utápějí ve svých sobeckých potřebách a touhách a čím dál obtížněji hledají alespoň pár uší, jež jsou ještě ochotné naslouchat jejich věčným stížnostem a nářkům, které nelze nikdy uspokojit. Jak muži z první, tak i z druhé skupiny vytvářejí kolem sebe nešťastné vztahy, a nakonec propadají do mlčenlivé samoty

I já pozoruji, že čím dál více mužů se vyhýbá bojům, u nichž mají pocit, že dosáhnout vítězství není vůbec snadné, respektive že hlavní cena za to riziko nestojí. Ať už se muži realizují ve virtuálním světě her, či ve svých kůlnách a garážích, v momentě, kdy mají pocit, že jsou v reálném světě nahraditelní, nechají se nahradit. Přestávají řídit, opravovat, vychovávat, mluvit. V čem to vězí? Osobně vnímám, zvlášť u sebe, určitou nepružnost. Dokud je to mužský svět, kde platí jejich jasná pravidla, co je a co není sportovní, pak jsou tam muži spokojení, cítí se lehcí a svobodní. Máme své hřiště, kde nás zajímá, kdo má míč, jak si stojí soupeři, kde jsou naši spoluhráči. Nemusíme řešit, kdo se jak aktuálně cítí, kdo má zrovna nemocné dítě, jestli jsme náhodou nezahráli moc tvrdě a bezohledně. Zda bychom neměli také sehrát slabšímu nebo mu někdy dopřát vítězství. Hra by se výrazně zkomplikovala. Raději bychom pouštěli ženy na hřiště pouze za podmínek, že se plně přizpůsobí mužským pravidlům. Ale ani slavní Izraelci nechtějí pouštět ženy do bojových linií, pouštěli by tam soucit. S ženami přichází do světa práce a církve doba, kdy se nemůžeme jinak chovat doma a jinak v práci. Kdy se už nemůžeme chovat jako malí kluci, kteří neřeší dopad své hry na všechny zúčastněné, ale i na bezprostřední okolí. Zcela rozumím tomu, že pro některé muže hra začíná být chaotická, nejasná, možná i méně zábavná – přestává to být sport.

Jako muži se nemusíme bát vzrůstajícího chaosu na hřišti, vždyť nám přichází pomoc rovná. Možná už nepůjde tolik o to, kdo je zrovna nejlepší, ale možná to bude bavit víc lidí. Do hry zřejmě vstoupí silněji faktor emocí – jistě, byly tam i předtím, ale z velké části bez reflexe. Třeba také zjistíme, že nemusíme dodržovat pravidla, která nás nebaví, která hru dělají mnohem spíše toxickou než co jiného. Díky ženám můžeme zjistit, jestli nás to opravdu baví hrát tak, jak to hrajeme, nebo to změnit a udělat to ještě zábavnější.