Reakce na komentář Pavla Hoška (Brána 3/2016, str. 17)

30. 3. 2016

V březnovém čísle Brány vypráví bratr Pavel Hošek, jak jako obrácený křesťan dramaticky hledal židovské kořeny. Mé vlastní hledání nebylo nijak dramatické a nebylo inspirováno rodovými kořeny, ale vyrovnáváním s Novým zákonem, v posledních čtyřech letech zejména s teologií apoštola Pavla (kážu kontinuálně na 1. list do Korintu). Apoštolovy výklady mají dvojí rozměr, ukazují, v čem je v Kristu židovství Staré smlouvy radikálně překonáno (viz např. výklady o manželství a apoštolském životě v 7. kap.), ale současně ukazují, nakolik v tradici Staré smlouvy stále stojíme a nakolik je souvislostí, bez níž není to nové v Kristu vůbec srozumitelné (tohle druhé nám asi často uniká). Pomáhá mi v tom i jeden z biblických překladů a komentářů, které používám – autorem je americký křesťan ze židovství (David H. Stern), který důsledně vyznačuje místa, kde se v NZ užívají židovské pojmy, jejichž vyhraněnost se v našich překladech ztrácí (tóra, tenach, caddik, talmidim, micvot, až po mešuge a šófar posledního soudu…). Někde je to trochu samoúčelné, ale zejména v místech, kde je židovská souvislost pro apoštola důležitá, to opravdu text osvětlí (např. 1K 5,6–8 – souvislosti sederové večeře [chamec a maces] jako podobenství starého a nového života v Kristu). Jiné věci víme, ale nemyslíme na ně, a hebrejské výrazy nám je připomenou: Šaul, vyslanec Mesiáše Ješuy, nám ve svém pozdravu přináší šalom. A což neznamená kalich, nad nímž činíme beraku, účast na krvavé oběti Mesiáše?
Ne se vším, co se v těchto zdrojích dočteme, budeme souhlasit, ale jsou to věci, o kterých je užitečné nad textem přemýšlet.
Jiným zdrojem, ještě problematičtějším, ale také inspirativnějším, je anglicko-aramejský Nový zákon, který vydal a velmi dlouze v dodatku za textem okomentoval Andrew Gabriel Roth. Nad Rothovým textem jsem si poprvé uvědomil, že v církvi tradované řeči o tom, že trojiční učení je projevem helénizace křesťanství, jsou úplným nepochopením – problémy (pro nás dosti vzdálené), s nimiž zápasila raná církev, jsou dnes předmětem zápasu v mesiánských kruzích: Jak vyznávat Boha Otce, Syna i Ducha svatého a současně nevyznávat mnoho bohů? I odpovědi jsou dnes zhruba tytéž, které známe z dějin církve: Miafyzitismus, nestoriánství, pravověří. Pojmy dogmatu jsou sice řecké, ale otázky jsou ryze židovské a odpovědi křesťanské za cenu velkého znetvoření významu použitého řeckého pojmu. Nejde jen o plané spekulování, sám hebrejský a aramejský (některými považovaný za původnější) text Nového zákona si žádá rozhodnutí: Rozzářila se šekina a Adonajův anděl zvěstuje: Dnes se vám narodil Vykupitel, Mesiáš, Pán. Tím překladem jsme učinili určité rozhodnutí, rozlišili jsme Adonaje a Krista Pána. Ale text umožňuje i jiné čtení, až skoro monofyzitské: Dnes se vám narodil Spasitel, který je Mašícha a Jahve (tak překládá Glenn David Bauscher v jiném aramejsko-anglickém vydání). Kdo z mesiášských židů chce rozlišovat, rozliší v textu velké a malé písmeno pro Pána a odsune Krista Pána do lidské roviny. Nejde o pravopis, ale o odpověď na otázku: Co soudíte o Synu člověka? Mesiánské výklady k tomuto textu jsou mnohdy tak komplikované, že lze stěží říci, co autor vlastně vyznává, ale to ukazuje na zápas, který je v kořenech našeho vyznání Krista.
Když už jsme zmínili aramejský text, měli bychom také připomenout, že tu přece jsou křesťanské církve, které nesou dále semitsko-aramejskou tradici, zejména církve syrskopravoslavné a tzv. nestoriánské (s Nestoriovým učením ale mají společného stejně málo jako my s Husovým), které tuto semitskou tradici ve starověku intenzivně žily a v nějaké míře ji žijí dodnes – a v posledním desetiletí se etablovaly i v západní Evropě a nechtějí zde být ghettem uprchlíků, ale misijní církví, takže nejde jen o nějakou exotickou záležitost, své bohoslužebné texty dýchající atmosférou palestinské tradice překládají do angličtiny a němčiny, proto i čtenář neznalý aramejštiny se s nimi může seznámit. Něco z toho ovšem známe i z bohoslužby pravoslavných církví byzantského obřadu, například svatební obřad v pravoslaví obsahuje modlitby dýchající biblickým koloritem. Pravoslavné (byzantské i orientální) církve připomínám těm, kdo s židovskou tradicí dnes módně experimentují v rámci západního křesťanství – nic proti experimentům, ale je tu určitá zkušenost těch, kdo tuto tradici jako křesťané žijí už dvě tisíciletí. Není to zkušenost bez problémů, ale je to zkušenost dle mého názoru velmi cenná a obohacující.
Je docela možné, že ti, kdo v rané církvi hájili, že se pohan musí stát nejprve obřezaným židem, nebyli křesťané z židovství, ale naopak obrácení pohané; stejně jako ti, kdo křesťanství odžidovšťovali, nebyli podle některých křesťané z pohanství, ale naopak židé, kteří se chtěli radikálně rozejít se svým židovstvím. Jde zřejmě o trvalý zápas, který je i naším zápasem.

Jaroslav Vokoun, Domažlice