01 Počkej si na poušti

Na syna zaslíbení se čeká. Z otrokyně můžeš mít hned jen Izmaele. To je ale syn vzpurný. Syn zaslíbení je jiný. Bude tvou radostí. Smíškem. Vyplatí se počkat.

“Pane, dej nám víru, abychom dovedli čekat.”

Bůh vodil svůj lid pouští. Čekal čtyřicet roků, než ho pustil do slíbené země. Ozeáš tlumočí Hospodinovo vzpomínání: “Já jsem tě poznal na poušti, ve vyprahlé zemi.” Oz 13:5

Poušť je místo, kde s tebou Bůh prožívá mimořádné chvíle. “Jak hrozny na poušti našel jsem Izraele, říká Hospodin, jak první plody fíkovníku, ty nejranější.” Oz 9:10.

Obě strany, Bůh i člověk, prožívají na poušti svá očekávání. Hospodin, jak sadař, až uvidí první plody. Izrael, jak fíkovník, co přinese první ovoce.

Časem ta první láska zvlažní. Horkost zchladne. Země, medem oplývající, začne sama rodit. Člověk si na to zvykne. Na hojnost. Na pohodlí. Na samoobslužné pokladny.

Otec Bůh má naštěstí v záloze další poušť. Vyzývá, naléhá, přemlouvá k nové cestě po ní. Ozeáš vyřizuje jeho myšlenky:

“Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci … Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země. Oz 2:16-17

Počkej si. Bůh je věrný. Plní sliby, které dal i když to trvá dlouho. Mana padá jen na poušti.

Diakonie má předponu:

• „dia“ = skrz ; slovní základ

• „konis“ = prach

• „DIAKONIE“ = SKRZ PRACH