Pilát jako soudce selhal

Jste soudcem v trestních řízeních a zároveň pracujete ve vedení Církve bratrské. Vyžaduje vaše působení v církvi naprosto odlišný postoj, nebo zde uplatňujete svoje soudcovské zkušenosti?

Vnímám tam spíš podobnosti – v obou případech pracujeme s lidmi a snažíme se interpretovat nějaké texty, ať už je to Bible, nebo trestní zákoník. Vždycky se snažíme v těch textech najít řešení lidských situací. Zdá se mi, že moje profesní zkušenosti třeba v Radě CB ostatní rádi využívají při interpretaci Řádu CB – mně je čtení takovéhoto typu textu docela blízké. Do mého působení v Radě CB se snažím přinášet i jinou svou zkušenost – být pomalý v jakémkoliv odsuzování, zjistit maximum možných informací, než dojdu k nějakému závěru. Jedna ze starých soudcovských zásad je „Audiatur et altera pars“ – ať je slyšena i druhá strana. O to se i v Radě snažíme, když se snažíme udělat si co nejpřesnější obrázek nějaké situace.

Má vaše civilní povolání za důsledek, že jsou vám předkládány k rozhodnutí problematické církevní spory častěji než ostatním členům RCB?

To bych neřekl. Je velmi cenné, že se do Rady propisují i zkušenosti druhých – hlavně zkušených kazatelů. Ale nějakým střípkem do toho společného hledání mohu přispět. Moje „specializace“ v Radě by mohla být, že asi nejraději ze všech čtu Řád. Ne že bych to miloval, ale není mi to vzdálené.

Zaznamenal jste u sebe nějakou „deformaci z povolání“, kdy vaše profese „probublává“ do církevních záležitostí bezděky?

Nepochybně, nejvíc o tom ví mí nejbližší – manželka a synové. V těch církevních záležitostech se možná někdy objevuje moje opatrnost, že se všechno musí náležitě vyšetřit, než něco uzavřeme. Ale ani to není jen moje doména. A pak si všímám, že oproti ostatním mám drsnější a černější humor. (úsměv)

Těžko se mi představuje, že ho uplatníte i u soudu…

Humor je nástroj na zvládání těžkých zátěžových situací, ale do jednací síně opravdu patří velmi střídmě. Ale člověk se nepohybuje jen tam. Nedávno jsem byl hostem na jedné vysokoškolské studentské skupince. Viděl jsem ty krásné ideály mladých lidí – bylo to občerstvující. A zároveň jsem poprvé prožil, že už jsem trochu okoralý. (úsměv)

Proč jste si vybral zrovna profesi soudce? Měly vliv geny?

Neměly. Byť mě hodně ovlivnil táta. V devadesátých letech začal podnikat a v návaznosti na to, jak mu to víc nešlo, než šlo, pak řešil spoustu soudních řízení. A jednou si povzdechl, že kdyby šel dnes studovat, tak by šel na práva, protože utrácel hodně peněz za právníky. Já jsem tou dobou přemýšlel, co dál, tak jsem o možnosti studovat práva začal uvažovat. Byl to ale negativní výběr – na právech bylo nejméně předmětů, které mi vadily (nebyla tam matematika, nebyly nezbytné cizí jazyky) a zároveň moje nasměrování bylo jasně humanitní, tak se mi to zdálo jako snesitelná varianta. A vždy mi přišlo, že soudce je z oboru justice nejsvobodnější – jeho úkolem je, aby ho při interpretaci práva neovlivnilo nic jiného než samotné právo a jeho aktuální výklad. To mě lákalo. Na konci studia jsem pak pomáhal v různých neziskovkách a bylo to velmi zajímavé. Po konci studia měla ale justice stop stav, nebylo možné se tam dostat, tak jsem začal dráhu advokáta. Ale jsem za to rád. Díky lidem, které jsem tam potkal, to byla velmi zajímavá práce. Když se pak ta možnost otevřela, tak jsem se přihlásil jako justiční čekatel a stal jsem se soudcem.

Stihl jste tátovi vyřídit nějaké kauzy? (úsměv)

Ne – a to by ani nešlo. (úsměv) Soudce si velmi musí hlídat svoji nezávislost a blízký vztah je automaticky důvodem k podjatosti, pro který se musí z takových kauz vyloučit.

Splnilo povolání soudce to, proč jste do toho šel?

Čím se zabývám a čemu se mohu věnovat, mi připadá čím dál zajímavější. Dalo by se říct, že mě to i čím dál víc baví. A velmi si možnosti dělat právě toto povolání vážím. Rozhodně tedy ano, moje očekávání to spíše předčilo. K věcem obecně přistupuji trochu skepticky, takže jsem pak mile překvapen. (úsměv)

Říkáte, že se při práci musíte oprostit od všeho a hledět na fakta. Je těžké „nevidět“ člověka, neslyšet jeho emoční projevy, zoufalství, jeho snahu vás ovlivnit?

Soudce s emocemi přítomných nějakým způsobem pracovat musí – ale velmi citlivě, protože kdyby se od nich oprostil úplně, byl by cynický. Musí umět pracovat ale i se svými vlastními emocemi, aby ho „nesežraly“. Emoce jsou důležitá složka soudcovské práce, toho, co se u soudu odehrává. Právo rozhodně není exaktní disciplína – je to práce s lidmi. A tím je omezen i způsob, jakým můžeme něco zjistit.

Vybral jste si trestní právo. Z pohledu laika se zdá, že to je (aspoň psychicky) nejnáročnější oblast justice. Proč zrovna zločiny?

Řekl bych, že laicky viděno je to nejatraktivnější disciplína, protože hodně lidí baví detektivky a zajímá je, co zlého si lidé dovedou udělat. I v novinách se o trestních kauzách píše víc, protože to je pro média atraktivní. Ale z pohledu profesionála to tak jednoznačné není, protože právně jsou nepochybně složitější jiné disciplíny než trestní právo. I emočně je náročnější rozhodování opatrovnických soudců, kteří rozhodují o dětech. V trestu se to někdy potkává – někdy je to složité právně, skutkově i emočně, ale náročná je především míra zlého jednání, se kterým se setkáváme.

Pokud jde o můj výběr, tak v tom jsem také nevinně. (úsměv) Chtěl jsem být civilním soudcem – to je oblast právně složitá, kde se řeší spory o peníze, majetek, rozvody, výživné… Jsou to spory mezi lidmi nebo lidmi a společnostmi, kteří jsou v naprosto rovnocenném postavení. V trestním právu je od začátku někdo z něčeho obviněn a proti němu stojí státní aparát, který se mu to snaží prokázat. Oblast civilního práva mne bavila a první tři roky jsem jako civilní soudce začínal. Ale pak přišla nová šéfová, která mě přeřadila na trestní oddělení, protože dokázala manažersky správně rozpoznat, že tam je potřeba posila – a já jsem byl tou dobou v soudcovském sboru nejmladší. Musel jsem se s tím smířit. Ale velice rychle jsem se v tom našel.

Co bylo nejnáročnější?

Právník, který se věnuje civilnímu procesu, zachází s jiným procesním předpisem než soudce, který má trestní řád, takže to bylo náročné technicky. Funguje to jinak a řízení probíhá jinak, musel jsem se to naučit. A nejvíc jsem se bál, že se budu potkávat jen s tím špatným a že přestanu mít rád lidi. Trochu mě v tom osvobodil tehdy docela malý prostřední syn. Když jsem ten den přišel domů a zdrcený sděloval tu změnu manželce, tak on mě objal a řekl: „Tati, já jsem tak rád, že tě vybrali.“ (úsměv) Tak jsem se na to začal dívat jako na výzvu, i když byl ten jeho výkřik motivovaný pravděpodobně tím, že si konečně dokázal představit, co vlastně dělám – že budu zavírat lidi do vězení.

Jaké kauzy řešíte?

Řeším tzv. prvostupňovou agendu na krajském soudu. Jak jsme mluvili o té obtížnosti, tak zde se většina soudců shoduje, že tohle je ta nejnáročnější oblast. Člověk zde soudí jednak velké kauzy, které mají třeba i víc než deset tisíc stran spisu, jsou tam složité drogové kauzy a pak je tam závažná násilná trestná činnost, jako jsou znásilnění malých dětí nebo vraždy. To je paleta případů, se kterými se potkávám. Zároveň mám specializaci na případy týkající se cizinců, takže mezinárodní justiční spolupráce, a věci týkající se mladistvých.

Nastudovat desítky tisíc stran přece nejde… Na co se v konečném důsledku musíte spolehnout?

Jde to, musím to přečíst – od toho jsem placen. (smích) Mám na to tři měsíce, a pokud to nestíhám, mohu si požádat o prodloužení. Tento typ spisů zpracovávám tak, že si to během těch tří měsíců přečtu spíše zběžně, zkontroluji si, zda jsou v pořádku základní procesní náležitosti, nařídím hlavní líčení a pak to čtu znovu a podrobněji. Dělám si výpisky, pak výpisky z výpisků – až se dostanu na nějaký snesitelný objem. Deset tisíc stran neznamená, že to je všechno hutný text – mnoho z toho je „balast“, kde mě třeba z databáze zajímá jen jedno číslo.

Jaké případy jsou pro vás nejtěžší a proč?

To je různé. Z hlediska zpracování objemu materiálu jsou nejnáročnější hospodářské trestné činy, ale samotný proces už jde celkem hladce, byť je náročné vyslechnout třeba čtyřicet svědků. Drogové kauzy bývají těžké procesně, protože je těžké dostat ty lidi na jednání. Ale nejnáročnější, a to emočně, je násilná trestná činnost.

Jaká konkrétní kauza vás nejvíc zasáhla (nebo ovlivnila) a proč?

Co jsem na krajském soudu, to je zhruba pátým rokem, tak nějakým způsobem každá. Je jich docela málo, ale bývají intenzivní. Ale nějaké kauzy si pamatuji i z okresního soudu, člověk si je pak opravdu s sebou nese a pořád se s nimi vyrovnává.

Soudil jsem nekrofilního vraha za opravdu hrůznou vraždu. Byl to dosud nejvyšší trest, který jsem vyměřoval – bezmála třicet let vězení. A ten člověk se ani neodvolal. Nebo jsem soudil případ usmrcení jedné mentálně postižené paní zřízencem v zařízení, ve kterém přebývala. Detailně tu kauzu v Respektu zmapoval Petr Třešňák a zahrnul ji do své čerstvě vydané knihy Důstojnost. Jednalo se tam o případ buď hodně drsného zacházení s klientkou, nebo vraždy, jak jsme to hodnotili my. Odvolací soud to přehodnotil a my jsme to museli respektovat. Vzpomenu ještě jeden nedávný případ. Mladistvá vražedkyně se už ve svých jedenácti letech rozhodla, že spáchá sebevraždu, chtěla ji nakonec realizovat ve svých sedmnácti letech, ale přidala k tomu rozhodnutí vyvraždit svoji rodinu, což se jí částečně podařilo. Byl to otřesný případ hlavně proto, že se na to velmi dlouho chystala a psala si i deník, a ani ona sama nedokázala najít důvod, proč tak chce jednat, ale na konci tak opravdu jednala. Bylo to zlo bez příčiny. Dopadalo to hodně silně na všechny, kdo se s tím případem setkali.

Modlívám se za lidi, kteří se přede mnou octnou, aby mohli zažít ve svém životě setkání s Bohem, které jejich život nasměruje jinam.

Jak jste „zlo bez příčiny“ v sobě zpracoval vy?

Jako soudce jsem tam musel odvést svou práci a rozhodnout, jako křesťan jsem se za to tou dobou hodně modlil. Modlívám se za lidi, kteří se přede mnou octnou, aby mohli zažít ve svém životě zastavení, jako je třeba setkání s Bohem, které jejich život nasměruje jinam. Aby mohli potkat všechno to dobré, co jsem potkal v Pánu Bohu já. Když mám před sebou mladistvé pachatele, kteří mají celý život před sebou, dokážu si snadno představit, že se spíš vyvíjí jejich kriminální kariéra víc než jakákoli jiná, pak je to právě na ty modlitby.

Když odvolací soud změní vaše rozhodnutí, vlastně překvalifikuje čin, necítíte pak frustraci?¨

To se samozřejmě může stát. Ale já musím respektovat, že moje rozhodnutí mohou přezkoumávat tři profesionální soudci a mohou věci interpretovat odlišným způsobem. K tomu, aby se to nedělo, mohu já přispět maximální snahou dobře ten případ zpracovat a svoje rozhodnutí dobře odůvodnit. Dál už je to jejich kompetence.

Mluvil jste o otřesných případech. Nosíte si práci domů?

Do jisté míry se mi daří to rozdělovat a do nějaké míry to úplně nejde. V jednom rozsudku kárného senátu se říká, že soudce je soudcem 24 hodin denně, proto taky nemůže mít stanovenou pracovní dobu. Pro sebe jsem si to interpretoval tak, že není divné, když se s tím člověk budí a že to nosí v hlavě. Ale není to tak, že by mě to deptalo.

Existuje vždy nějaké „správné“ právní řešení, nebo jsou případy, kdy ve vašem rozhodnutí hraje hlavní roli váš vlastní morální kompas, potažmo víra v Boha?

Správné právní řešení je vždycky otázka hodnocení a toho, jestli ho děláme dostatečně poctivě a dobře, je těžké říct, že by bylo jen jedno. Řešení je vždycky záležitostí nějaké diskuze. Zjistil jsem, že morální kompas a víra se pro projednávání těžkých věcí docela hodí, a taky jsem zjistil, že se mi to prosazuje v jednací síni snáz než třeba při výchově mých synů. (úsměv)

Musel jste někdy rozhodnout proti vlastnímu přesvědčení?

Rozhodně nijak výrazně, byť jsem v civilním právu rozváděl manželství, přestože ho sám vnímám jako doživotní svazek s velkou hodnotou. Ale právo to takto stanovuje a mně nedělalo zásadnější problém ho aplikovat. Taky jsem někdy musel trestat o něco přísněji, než bych sám chtěl, protože máme nějak nastaveny trestní sazby. Ale soudce má řadu nástrojů, kdy se i tyhle limity dají prolomit a vyargumentovat. Takže zásadní dilema svědomí, kdy bych zvažoval, jestli v té práci vůbec mohu pokračovat, jsem neprožil. Zároveň jsem si vědom toho, že se to může rychle změnit. Vnímám, že u nás justice funguje jako nezávislá a nestranná, a díky tomu mám ten luxus svobodné interpretace, o kterém jsem u mluvil. Nikde ale není řečeno, že to tak bude pořád.

Zůstaneme-li u hranic a sazeb – jakým nástrojem je pro vás jako soudce milosrdenství?

Milosrdenství rozhodně není slovo, které by si někdo spojoval s trestním soudcem nebo soudem. Na druhou stranu je to podle mne důležitý rozměr, protože trestní právo pracuje s pojmy jako lítost pachatele, což je jedna z polehčujících okolností. Pokud soudce chce být milosrdný a pachatel k tomu předtím nějaké kroky udělá, tak se ta možnost taky může projevit. Protože i tady nějakým způsobem prozařuje to, co z Bible vnímám – že Pán Bůh na zlé jednání lidí reaguje v zásadě dvojím způsobem: trestá, ale i hledá pokání člověka a za určitých okolností může být i to pokání dostačující. Podobně i náš trestní proces umí tyhle věci zohlednit. Ale abych se moc nerozněžňoval, tak úlohou soudce je při zohledňování všech těchto okolností nepřehlédnout i postavení a utrpení poškozených, které si nesou kvůli trestnému činu, který se stal.

Dal jste už někdy trest ve smyslu, že trestní stíhání samo o sobě bylo pachateli trestem, a tudíž je vina odčiněna?

Určitě ano. I s tím trestní řád počítá, zejména v nepříliš závažné trestné činnosti se hojně využívá tzv. institut podmíněného zastavení trestního stíhání, tzn. když se pachatel dozná k trestné činnosti a nahradí škodu a dobře projde zkušební dobou, tak kauza ani nemusí dojít k rozsudku. Dělá se to za určitých okolností poměrně často na úrovni okresního soudu.

Vyjádřil jste vděčnost za svobodnou justici. Jste „strážcem“ zákona. Jaké škody může soudce v mezích naší justice napáchat?

Soudci je svěřena poměrně velká moc, kterou zasahuje lidem do života. Pokud při zacházení s mocí není dostatečně pokorný a zodpovědný, tak škody mohou být docela veliké. A dějí se. Vidíme to na rozhodnutí ve zprávách, vidím to ve svém okolí. Snažím se, abych sám něco takového nespáchal. Viděl jsem soudní rozhodnutí, které zpochybnilo sňatek dvou lidí, které oddával jeden náš kazatel. Jeden z manželů později napadl ten sňatek jako neplatný, protože náš kazatel k tomu nebyl dostatečně oprávněn. A jen kvůli tomu, že k tomu onen soudce přistoupil dost laxně a neodpovědně a vyšel vstříc žalujícímu, tak manželství zneplatnil, i když k tomu vůbec nebyly splněny podmínky. A přestože v té věci následně ústavní soud vyslovil, že to bylo velké selhání soudce, tak už se s tím nedalo nic dělat.

To je u justičních chyb všechno – že soud zkonstatuje pochybení soudce?

Je to specifikum rodinných věcí, naše právo to takto staví. Protože následkem toho chybného rozhodnutí už člověk udělá další kroky, které komplikují, ne-li znemožňují, návrat situace do stavu před rozhodnutím. Loni hýbala mediálním prostorem kauza „Anička“ (za roky týrání a znásilňování si pachatel odnesl od soudu jen podmínku – pozn. redakce), kde odvolací soud vyšel vstříc pachateli závažné sexuální trestné činnosti, a už to pak taky nešlo spravit. Jen ho Nejvyšší soud zkritizoval za velmi nezodpovědný postup. Ale jinak je standardní, že dochází k přezkumu.

Vidíte mnoho zla (jak v jednání pachatelů, tak v chybách justiční mašinerie). Neválcuje vás to někdy?

Někdy je to náročné, ale zatím se zválcovaný necítím. (úsměv) Vnímám, že na to nejsem sám – svoje pochyby a úzkosti, jestli to všechno vidím dobře, předkládám Pánu Bohu. Mám rodinu, se kterou mohu nějaké věci sdílet, a máme setkávání křesťanských právníků, kde se tyto profesní věci dají velmi dobře unášet. Taky je pro mě důležitý pohyb a vyčistit si hlavu. A věnuji se i jiným věcem než práci – přednáším ostatním soudcům, snažím se sloužit v církvi… Tímto způsobem se s těmito věcmi snažím pracovat, abych si zválcovaný nepřipadal.

Reflektuje nějak vaše nevěřící profesní (i klientské) okolí skutečnost, že jste křesťan? Dá se to na vaší práci poznat?

Jestli se to dá poznat na práci, nevím, rozhodně je snadné najít to o mně na Googlu. (úsměv) Zrovna nedávno jsem dostal zpětnou vazbu od svých zapisovatelek, že oproti jiným soudcům mám nápadně hodně zbožných pachatelů, kteří proklamují, jak je pro ně důležitá víra, jak se modlí, jak čtou Bibli a podobně. (smích)

Jak na takovou manipulaci reagujete?

Snažím se to posuzovat podle toho, jak jednají. (smích) Trochu to vnímám jako součást hry, kterou v jednací síni hrajeme. Advokáti mne znají, takže se mi tohle stává od začátku. Zároveň se u mě na jednáních advokáti a státní zástupci chovají nápadně slušně, takže jednání probíhají poměrně dobře. Tak jestli se to dá na něčem poznat, tak třeba na tomhle.

Byl jste dřív soudce, nebo křesťan?

Křesťanem jsem od roku 2003, soudcem až od roku 2010. Uvěřil jsem poměrně zdlouhavě, na vysoké škole, rok po uzavření manželství. Manželka mě přivedla do společenství křesťanů a spoustu jsem toho objevil skrze vztah s ní. Ale docela dlouhou dobu jsem žil v tom, že křesťanství není pro mě. Až po svatbě jsem začal hledat. Byl jsem mladistvý intelektuálek, tak ta cesta vedla přes spoustu knížek a rozhovorů s manželkou, s přáteli, na mládeži… Až jsem dospěl k poznání, že potřebuji tu Boží záchranu, že dělám spoustu věcí špatně a že potřebuji odpuštění.

Proč (a jak) jste se stal členem Rady CB?

Byl jsem do Rady Církve bratrské pozván dvakrát předtím, než jsem tu kandidaturu přijal. Přišel jsem si na to málo zralý a zkušený. Pak se sešlo, že jsem po osmi letech ukončil svoje působení v Radě ETS, následně jsem předal vedení spolku Křesťanští právníci a v té době jsem hledal, kde mě Pán Bůh chce mít. A když do toho znovu přišla nominace do RCB, tak po dalších modlitbách a rozhovorech s manželkou a s dalším bratřími jsem ji nakonec přijal.

Z krajského soudu míříte na Vrchní soud v Praze – opět se vám rozšíří pravomoci a kompetence. Jak profesní, tak křesťanská služba se vám dostává na vyšší level. Jde to skloubit?

To je otázka, kterou teď řeším. Měl jsem výhodu, že ze začátku mého působeni v RCB byl určitý útlum – případů, které jsem řešil, bylo o něco méně. Poslední rok byl zase náročnější, někdy je to zápas, jak to skloubit a zároveň z toho nevynechat lidi, na kterých mi v životě nejvíc záleží. Přechod na vrchní soud je nová výzva, ale slibuji si, že by to nemuselo být tak časově náročné jako na prvním stupni.

Nejslavnější soudní proces v dějinách lidstva (s Ježíšem) dopadl tak, že obžalovaný byl zproštěn viny a zároveň popraven umučením. Co se tam, z vašeho pohledu zkušeného soudce, vlastně stalo?

Tento případ v Bibli mě ze soudcovského pohledu hodně rozčiluje a trápí. Vidím tam obrovské selhání Piláta jako soudce, který na jedné straně říká, že nemá dost podkladů pro to, aby řekl, že ten člověk je vinen, ale zároveň rozhodne o uložení trestu. To je přesně to, co soudce udělat nemůže. Byť v tom jako soudci prožíváme pokušení – mohu si říkat, že si tou vinou nejsem zcela jist, tak vyměřím o něco nižší trest. Ale soudce má v prvé řadě rozhodovat o vině – a vina je ano, nebo ne. Buď obviněný něco spáchal, nebo nespáchal. A pokud ano a mám to za prokázané, tak na to musím přiměřeně reagovat. A pokud ne, tak zprošťuji a ten člověk nemůže být potrestán. Vnímám to jako velké Pilátovo selhání při výkonu jemu svěřené kompetence.

Tento rozhovor vyjde v čísle tematicky věnovaném ženám ve vedení církve. Jak se na práva žen v církvi díváte jako soudce a jak jako církevní vedoucí?

Musím říct, že se na to číslo těším, že se tam poučím. (úsměv) Protože to není otázka, kterou bych měl zcela vyřešenou. Na jednu stranu rozhodně vnímám v řádu Božího stvoření nějaké danosti, a zároveň hlavně při studiu Nového zákona vnímám, že ve věci správy toho, jak církev máme dělat, je docela velká míra svobody. Takže jako soudce na tu otázku nemám specifickou odpověď a jako církevní vedoucí se snažím držet toho, jak to máme vykomunikované v základních církevních dokumentech. Zároveň jsme na letošní konferenci zažili k tomuto tématu výraznou diskuzi, která už ale byla směrována od počátku způsobem pro mě nepředstavitelným a čtením biblických textů neodůvodnitelným. Když to shrnu, tak jsem rád za to, jak to máme, a jsem zvědav na argumenty, jestli třeba není důvod to nějakým způsobem změnit.

Co vám Bible říká do vaší vlastní práce soudce?

O soudu je toho v Bibli poměrně hodně. Spolek Křesťanští právníci má v záhlaví verš z Amose 5,24: Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok. Nebo v Zachariáši 7,8-10: Suďte pravdivým soudem, prokazujte jeden druhému milosrdenství a slitování. Micheáš to má podobně: Hospodin žádá po člověku, aby jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Malí proroci dost často kritizovali bezpráví společnosti, ve které žili, a zároveň to dost často spojovali s milosrdenstvím, ti ke mně vždycky promlouvali. A pak mám rád Žalm 37., o kterém říkám, že to je žalm pro soudce a státní zástupce: Nerozčilujte se kvůli zlovolníkům. (úsměv)

Budoucnost je v Bibli psaná většinou v obrazech. Máte nějakou vlastní představu posledního soudu?

Už jsem na to asi narazil. Nemám nějakou plastickou představu, ale když čtu Bibli, tak vidím, jak Pán Bůh už od pádu řeší lidské jednání. A řeší to buď trestem, kterým chce někdy zjednat nápravu (a někdy taky ne), nebo pokáním. Díky tomu, co jsem já s Pánem Bohem prožil a díky jeho lásce, hledím už na to, co je za soudem. A věřím, že díky Kristu se tudy nějak protáhnu a dostanu se do lásky a pravdy, která je v úzkém společenství s Bohem. To, co přikryjeme naším vlastním pokáním, se na posledním soudu neobjeví – to mi přijde jako velkorysá nabídka. A zároveň že my tam budeme soudit. Tak je na to potřeba trénovat. (úsměv)