Samota bolavá, nebo hojivá

Zhruba jednou týdně telefonuji půl hodiny (i hodinu) se svým o pár let starším kamarádem Mírou, kterého trápí osamělost. Chodí na sborová shromáždění i na skupinku, ale přesto si o věcech, které má na srdci, nemá s kým promluvit. Píše náročné texty, které zajímají jen pár lidí. Já, pracující důchodce, mám jako pastor vztahů naopak nadbytek. Míra si stěžuje na osamělost a nenachází pomoc, já se zase jen těžko bráním záplavě náboženského provozu. To jsou protiklady, se kterými se dnes běžně setkáváme. 

Jiný můj kamarád, čtyřicetiletý Vašek, mi po přečtení náčrtu tohoto článku napsal: „Zkus se zaměřit i na pocity osamělého. Já paradoxně prožíval odcizení v městě, kde žiji celý život. Také jsem prožíval hlubokou beznaděj s pocity odejít dobrovolně ze světa. Každé ráno bylo těžké a také večery a bezesné noci potulování bez cíle.“

Statistiky 

Osamělost je podle oborníků spojená se subjektivním negativním vnímáním rozdílu mezi množstvím a kvalitou vztahů, které si člověk přeje, a reálnou situací. Sociologové dokládají negativní vliv prožívání osamělosti na fyzické i mentální zdraví, sebevražednost apod. Dříve se předpokládalo, že nejvíc osamělých lidí je ve starší generaci. Novější výzkumy ale ukazují, že dnes trpí osamělostí lidé všech věkových skupin, často s ne příliš významnými odchylkami. 

Při výzkumu v 25 evropských zemích se s pominutím individuálních rozdílů mezi státy cítilo většinu času osamělými 5 až 8 procent lidí ve věku 19–70 let. Občas osamělými se cítilo přibližně 20 až 30 procent lidí ve věku 19–30 let a 20 procent lidí ve věku 30–70 let. Prožívání osamělosti výrazněji narůstá po sedmdesátce. V 85 letech se za většinu času osamělé pokládalo 13 procent a za občas osamělé 36 procent respondentů (Keming Yang, Christina Victor, 2011).  

Pozoruhodné jsou rozdíly mezi evropskými zeměmi. Státy, kde osamělost prožívá nejvíc obyvatel, patří bývalému Sovětskému bloku. Osamělých mladých lidí v Rusku a jeho bývalých satelitech je vyšší procento než osamělých starých lidí jinde v Evropě.  Nárůst osamělosti v postmoderní době může souviset s větším důrazem na prožívání a na subjektivitu. 

Osamělost dříve a nyní

Vesnický, ale i komunitní městský život v minulých staletích přinášel vyváženost. Člověk byl chtě nechtě opředen přirozenými vztahy. Po změnách způsobených průmyslovou revolucí zasadil u nás hlubokou ránu vztahům ve společnosti nástup totality. Svou strašnou roli v tom sehrála kolektivizace zemědělství a rušení kořenů komunitního života: vztahů širší rodiny, ochotnických divadelních spolků nebo Sokola. Zbyly jen rizikové hospody. Potření komunity pak dovršila televize. 

Nefunguje-li pospolitost, musí si člověk nějakou komunitu najít, třeba partu on-line hráčů nějaké počítačové hry. Zdravější mohou být vztahy na pracovišti (ty ale nejsou dostupné v každém zaměstnání), ve škole nebo v církvi. Ale už to určitě nejde tak snadno jako dřív. Proto je osamělost fenoménem dneška. 

Skupiny osamělých 

Ještě víc než „kdysi“ televize vede dnes lidi k osamělosti internet. Zatímco za starých časů skýtala pornografie jen nedokonalou náhražku pohlavního vyžití, pornografie na internetu prý nabízí sex vysoké kvality bez kontaktu s konkrétní osobou příslušného pohlaví. 

Sociální sítě přinášejí obrovskou škálu vztahů a každý, kdo je využívá, tuto nabídku oceňuje. Přesto však zároveň miliony svých uživatelů zahánějí do samoty. Nejhorší to mají mladí, protože si nestihli vytvořit zdravé vztahové návyky a místo nich prostřednictvím sítí vpluli do světa vztahů jiného řádu. Ty mnoha lidským bytostem ztěžují navázání přirozených kontaktů.

Manželství patří k nejpodivuhodnějším a nejsvébytnějším vztahům mezi lidmi. Svobodní k této svátosti vzhlížejí jako k vysvobození z osamění, a přece mnoho lidí žijících v manželství osamělost intenzivně pociťuje. Jak se člověk může cítit sám ve vztahu s bytostí, kterou si před časem z lásky vzal? Někde se stala chyba (často na obou stranách). 

Osamělé mohou být i děti v rámci rodin (tak tomu bylo i v „předinternetových“ dobách, i když ne tak často jako dnes). 

Ještě jednu skupinu musím zmínit. Jsou to církevní vedoucí. Okolí od nich žádá dokonalost, a oni si tak o svých slabostech a selháváních nemají s kým promluvit. Pokud tomu tak je, znamená to vážné omezení a ohrožení jejich práce. Přestože je to častý problém, odpovědnost za to nesou jedině sami vedoucí. 

Když dva dělají totéž, není to totéž 

Pocit osamělosti není dán reálným stavem mezilidských vztahů jednotlivce. Lidé téměř bez kontaktů mohou být spokojeni, zatímco opuštěnost prožívají i lidé obskakovaní. Introverti nevyhledávají přátele, ale osaměle se bez nich necítí (zřejmě proto je mezi převážně introvertně založenými Skandinávci nejméně osamělostí trpících lidí v Evropě). 

Někdo své osamění, i když v něm není šťastný, nese odvážně, někdo se trápí a svou samotu třeba vyčítá druhým, nebo i Bohu. 

Umělá izolace všech obyvatel Evropy v době nedávné pandemie koronaviru poškodila mnoho mladých lidí právě narušením přirozených vztahů. Řada z nich prožívala traumata, zatímco mně zbrzdění vlastně vyhovovalo. Pravda, ničily mě zprávy o množství umírajících, ale na druhou stranu jsem měl víc času na modlitbu a napsal jsem knihu, kterou bych jinak doteď nosil jen v hlavě. 

“Samoto tichá…”

Byl Ježíš dvojnásobným štvancem pronásledovaným od fanoušků i nepřátel? Prožíváme s ním, když se na něj lepil zástup nebo když byl v místnosti tak přecpané, že do ní šlo vstoupit jen stropem. Ale i když zrovna nenasycoval tisíce, míval kolem sebe desítky učedníků. A když ne desítky, tak dvanáct, a to prakticky pořád. 

Ježíš se s přemírou vztahů vyrovnával modlitbami o samotě. Mimo to jej před začátkem veřejného působení potkáváme na poušti. Je-li Ježíš naším vzorem, je zřejmé, že nějaká forma samoty patří ke zdravému životu. Čím dříve člověk najde své místo občerstvující samoty, aby se tam setkával se sebou a s Bohem, tím líp. U každého to bude jiné, ale zdravou, hojivou samotu potřebuje každý z nás. 

Od 3. století začali různí křesťané v Egyptě odcházet na poušť. Poustevnické hnutí, které přerostlo ve vznik klášterů, vycházelo z touhy lidí po tom, aby mohli uniknout pokušením, se kterými se setkávali ve společnosti. Ježíš své učedníky poslal jako ovce mezi vlky, zatímco oni před vlky prchali. Přestože neposlechnutí Ježíšova imperativu pokládám za vadu na kráse, nutno přiznat, že v raném středověku byly kláštery nejvýznamnějšími nositeli vzdělanosti, hospodářského, technického i uměleckého rozvoje západní společnosti.  Jak je něco takového možné? Odříkání, omezování se a samota má sílu. Umocňuje lidské schopnosti a uvolňuje potenciál, o kterém se nám ani nesnilo. Každé naše důležitější rozhodnutí nás volá do ústraní. Ale občasnou samotu potřebujeme, i když se s námi neděje nic nápadného. Tato zdánlivá bezúčelnost, jakoby ztracený čas, se příčí konzumním, od výkonu a úspěchu odvozeným hodnotám naší ubohé západní současnosti (a obávám se, že často i naší církevní praxe). Tuto zapomenutou skrytou sílu potřebujeme objevit nejen pro sebe, ale i pro svá společenství. 

Dá se osamělost léčit?

Probít se z osamění je těžké. K tak zásadnímu a hloubkovému průlomu vede jen radikální změna. Lékem na bolest osamělosti není příliv vnějškových kontaktů, ale přátelství. Ale jak je osamělý člověk naváže? Třeba se s nikým nekamarádil desítky let…  

Cesta z izolace pro Mirka je jasná, ale stojí o ni? Jakýkoli rozhovor s ním se rychle stočí k poslání církve, překvapivým aplikacím Bible nebo diagnóze křesťanů v složitých souvislostech dneška. Nedá se s ním mluvit o počasí, o jídle, o umění (přestože je původním povoláním výtvarník), o ničem „normálním“. Kdyby si s druhými povídal o tom, co prožívají, získal by postupně jejich srdce. To by ale znamenalo zásadní změnu. Věnovat čas čemukoli jinému než myšlení a psaní by mu asi nedávalo smysl. 

U mladých osamělců na internetu nebo lidí závislých na pornu je k navázání zdravých vztahů vlastně potřeba léčit závislost. Jako forma „detoxu“ od internetu je mezi křesťany oblíbena iniciativa exodus90.cz. Osvobození od pornografie lze hledat prostřednictvím NePornu.cz. 

Obecně řečeno je lék pro osamělé vlastně v tom, že se začnou zajímat o druhé víc než o své bolestivé prožitky. Úleva od osamělosti nepřichází tak, že hledám pomoc, ale že začnu pomáhat. 

Znám lidi, kteří jsou osamělí kvůli handicapu nebo nemoci. Ti pro prolomení své osamělosti často moc udělat nemohou. Tady je to hlavně na lidech kolem… 

Pomáhá víra?

Když Ježíš opouštěl zemi, paradoxně učedníkům slíbil svou trvalou přítomnost (Mt 28,20). Stačí věřit, že je to pravda, a osamělost mizí? Samozřejmě, ale na druhou stranu tak lehké to není. Citát je vybrán ze širšího kontextu. Ježíš tu s použitím plurálu oslovuje především církev, nikoli jednotlivce, a navíc je jeho zaslíbení propojeno s radikálním šířením Božího království. 

Přestože nám Bůh nejen v této pasáži Písma nabízí svou přítomnost (někde dokonce přímo přátelství: J 15,15), je mezi křesťany mnoho osamělých. Možná proto, že samotou se trápící nekřesťané jdou mezi křesťany hledat vztahy, načež uvěří. Zbavit se osamělosti se jim ale pak ne vždycky daří.  Pomáhá tedy víra? Zdá se, že často ne, ale měla by. Myslím, že i osamělí křesťané by měli spíš dělat aktivní kroky a měnit sebe než čekat, že se kolem nich najednou začne točit spousta kamarádů. 

Tomáš Dittrich