Osamělost – paradox možností
Soudobá osamělost v jistém smyslu pramení z několika klíčových změn ve společnosti, které ovlivňují lidskou interakci a blízké vztahy. Individualismus, technologický pokrok, rozpad tradičních struktur, proměny partnerských vztahů a tlak na pracovní výkon – to vše přispívá k pocitu izolace, který dnes mnoho lidí zažívá. Vytváří se zvláštní paradox – moderní člověk má více možností než kdykoli předtím, jak navazovat kontakty, ale zároveň je stále mnoho těch, kteří se cítí osamělí, více než kdykoli předtím. Někdo by možná řekl, že řešení tohoto problému vyžaduje návrat k hodnotám, které kladou důraz na skutečnou blízkost, komunitu a autentické mezilidské vztahy, protože jen tak lze naplnit hlubokou lidskou potřebu po spojení s ostatními. Zásadní otázka ovšem zní – jak to udělat a kdo? Je takový návrat vůbec možný a kde? Co je to blízkost a komunita? Když se sejdou tři a každý má jinou představu o komunitě, mohou ji vůbec vytvořit, byť každý jeden z nich bude ve svých vztazích hluboký a autentický?
Člověk je souhrn společenských vztahů – řekl svého času Karl Marx. Myslel tím pozorování toho, že člověka nelze vnímat izolovaně od kontextu, kterého je součástí. V tomto ohledu trefil hřebíček na hlavičku. Zajisté – rodina, v jaké člověk vyrůstá, ho poznamená víc, než si uvědomí. Rovněž škola, vesnice, parta kamarádů, sportovní klub atd., to všechno se dotýká oné pavučiny skryté na dně lidské duše. Tam se potkávají naše zkušenosti a vlivy „zvenčí“, které formují nejen naše komunikační dovednosti, ale i naše hodnoty a přesvědčení, zvyky, vkus, způsob řešení konfliktů a mnohé jiné tzv. měkké zručnosti. Někdo je na tom lépe a vytváří svým projevem příjemné prostředí a nabaluje lidi kolem sebe. Jiný to má těžší. Neumí to. Vyzařuje něco, co lidi moc nepřitahuje, nemáme-li říct, že je to odpuzuje. Osamělost člověka ovšem směřuje mnohem hlouběji, než je počet lajků na sociálních sítích nebo jestli mám s kým jít do kina nebo na kafe. Osamělost může být cizí vdově, která zůstala sama v jednopokojovém bytě, a zároveň osamělost můžete prožívat uprostřed křesťanského společenství vášnivě zpívajícího „amazing grace“, byť lidé kolem se na vás mile usmívají a u kávy projeví autentický zájem o váš životní příběh. Marxovi – a nejen jemu – uniká, že „souhrn vztahů“ nemá jenom horizontální, ale i vertikální dimenzi.
Řeč je o zvláštním druhu osamělosti. Pozná ji šťastně ženatý muž i vdaná žena. Ví o ní úspěšný sportovec i postižené dítě. Ředitel banky i bezdomovec. Vdova u kafe na náměstí v Ostravě nebo táta čekající návrat syna z války… Patří do výbavy každého člověka bez ohledu na věk, pohlaví, společenské postavení a ekonomickou kondici. Tajemný závan prázdnoty, který se vynořuje z hlubiny lidského „já“. Nic ho neumlčí. Žádná lidská slova ani decibely hluku. Žádný „happening“ neumí to prázdné místo v srdci člověka zaplnit napořád. Žádná forma umění ani záblesk majestátu přírody nedovedou člověku přinést vjem takové síly a trvání, aby se jeho vlastní existenciální pocit samoty dříve nebo později opět nepřihlásil ke slovu. Máme totiž zvláštní genetický kód – SPB (stvořen pro Boha). Stvořeni jsme z jeho vůle, k jeho obrazu a pro jeho záměr. Tenhle zvláštní druh osamělosti pořád a pořád ukazuje na tyto skutečnosti a ještě na jednu neméně důležitou – hříchem jsme ztratili slávu Boží. Už nejsme tam, kde jsme byli a kam patříme! Tato osamělost není destruktivní. Naopak – je zdravá a vede nás ke kříži. K Ježíši. Jen on ji umí naplnit. Jen u jeho nohou tenhle druh samoty mizí. I když ne docela. Zatím. Jednou zmizí. Do té doby patří ke zdravé výbavě každého člověka. Ten, kdo o ní neví, ať si nemyslí, že ji nemá. Ten, kdo ji má, ať si nemyslí, že vírou zmizí.
Všechny ostatní druhy samoty patří do jiné kategorie. Jsou zbytečným břemenem, které nám musí odlehčit ti druzí. A já těm druhým. Prokázat jim úctu a respekt, to je začátek. Unést jinakost je pokračování. A společná práce, služba a čas? To je ta cesta, po které kráčí ti, kdo nechtějí být osamělí. Pamatujme – méně může být víc. Dnešní svět možností je pastí, ve které mnozí uvíznou. Služba Bohu a společenství jeho lidu je cestou jak ven a pak dál.
Tibor Máhrik
