Mariina vánoční proměna
Blíží se Vánoce. V rukou mám diář, na kterém je zlatě skriptovým písmem vyraženo „Jeho plány, moje plány“. Je to krásný, skoro třísetstránkový prostor Božích povzbuzení s bílými místy, čekajícími na svědectví o naplnění Božích plánů v roce, který se teprve začne odvíjet. Viděla jsem ten diář už i plný – popsaný myšlenkami, Božími vzkazy i událostmi svědčícími o naplnění každého dne. Drobounké, úhledné písmo v úzkých řádcích obtékalo tištěnou grafiku a mnohdy prostě představy výrobce toho diáře úplně přeteklo – na množství lístků dodatečně přichycených na popsané strany. Krásný vánoční dárek.
Všichni ten příběh známe už z besídek: radostné očekávání narození Spasitele, zpěv andělů, nadšení pastýři, šťastná rodinka. Idylka. Opravdu? Ten příběh přece nezačíná u jesliček… Začíná dřív, v Nazaretu, lokalitě se špatnou pověstí kdesi v Dolní Galileji na severu Izraele, doma u jedné „mládežnice“. Začíná u Marie. Bez ní by žádné Vánoce nebyly.
Lekla se. Stalo se jí to nejspíš úplně poprvé. Stojí tam v údivu a nechápe. Vidí anděla a to, co říká, nedává smysl – bude mít dítě… bez muže. Těhotenství bez svatby. Co se pak asi strhne? Jak to vysvětlí Josefovi? Zruší zasnoubení? Rozejde se s ní? A co na to jeho rodina, vesnice, synagoga? Anděl říká, že z toho dítěte bude král. A že nalezla milost u Boha. U Boha není nic nemožného. Tak jo, ať se stane podle tvého slova.
Alžběta nazvala Marii požehnanou mezi ženami. Jak si asi Marie do té doby představovala požehnání? Jak si ho představujeme my? Šťastné manželství, zdravé děti, dostatek, respekt v profesi i v církevní komunitě, klid ve vztazích a mír v zemi, kde žijeme, dlouhý život? Ne má, ale tvá vůle se staň, Bože. Bod zlomu. Konec vlastních představ. Rozhodnutí dát Bohu vše: budoucnost, obavy, svoje mindráky i ambice, celý život. Vzdát se plánů a jejich místo přenechat plánům Nejvyššího, na které naše představy nestačí. Přijmout, aby se z jeho plánů staly naše plány. Bude to jinak, než si myslíme. Vždycky to bude jinak. Bude to tak, jak bychom to nikdy nebyli schopni vymyslet.
Změna začíná okamžitě – a je definitivní a nevratná. Slovo bylo vyřčeno a stalo se tělem. Proces proměny začal, nejde si to rozmyslet a cuknout. Nejde se zařadit zpátky do davu obyčejných lidí, plných obyčejné touhy po obyčejném lidském požehnání. Milosti plná, požehnaná mezi ženami, čelí předsvatebnímu skandálu a reálné možnosti, že ji židovská komunita podle zákona za její těhotenství ukamenuje. Sice má příslib, že z ní vyroste král, který bude vládnout navěky, ale – nemusí nejdřív zrno samo zahynout, než z něj vzejde tak velký užitek? Nemusí se vzdát samo sebe, aby všechno, co v něm je, prošlo proměnou a vyrostlo něco nového? Nemusí nejdřív umřít samo sobě, aby jeho život mohl pokračovat? Marie žila na vsi, která měla v té době podle dostupných informací mezi 480 a 2 000 obyvateli. Neviděla to tam mnohokrát – že aby byla příští úroda, musí se část té současné vrátit do země a nechat umřít? Na první stránky diáře „Jeho plány“ by si Marie mohla napsat: „Uf, Bůh se o mě postaral. Josefovi všechno vysvětlil anděl.“ A mohla by tam přidal tu návštěvu u staré tety v horách. Anděl mluvil pravdu. Fakt čekala dítě!
Další stránky by pak mohly obsahovat zápisky: „Za pár týdnů budu rodit, na břichu je to vidět, sotva se hýbu. Všechno mi jde pomaleji, a ta únava! Měla bych se šetřit, ale císař Augustus vydal dekret o sčítání lidu a my s Josefem se musíme jít zapsat do Betléma. Čeká nás 150 km pěšky na jih.“
Vzpomínám na svoji vlastní, stejně dlouhou túru do Compostely a všechny ty přípravy a preventivní opatření. Vybrat nejvhodnější datum a komfortní výbavu, prověřit zdraví a fyzickou kondici, dopředu vyhledat telefonní čísla v zahraničí pro případ nouze… Marii by z mého dlouhého seznamu „nezbytných“ věcí k zajištění cesty zůstalo zatrženo jako splněné jen „Jít s Bohem.“ Víc neměla. A požehnání podle Božích měřítek pokračuje i v cíli putování. Žádný hotel, žádný odpočinek, žádná koupelna, žádné spočinutí. …nenašlo se pro ně místo pod střechou. A do toho přišly porodní bolesti. Přesně to se stalo. Bůh poslal svého Syna do světa – byla to největší a nejdůležitější cesta v dějinách lidstva, kterou organizoval sám všemocný Bůh – a minimálně na první noc mu nezajistil nocleh! Přeplněné město, anonymní cestující, stáj s dobytkem, porodní místo bez personálu a s hygienou na nule. Bože, proč? Konec lidských představ.
„Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Bůh vidí věc jinak. Poslední budou první, dávat je požehnanější než brát, sloužit je víc než vládnout, chudým patří to nejúchvatnější království, nad smrtí vítězí ten, kdo se smrtí nechá přemoci. Ty skutečné poklady jsou lidským zrakům ukryty. Oči, kterými je možné svět pokladů vidět, jsou jako okna v komůrce pokory. A ta má vstupní dveře s nízkou zárubní – kdo vchází, musí se sklonit. Do té se každému nechce. Jestliže bude tou základní a hybnou silou v nebeském království láska, pak vítěznou silou zde na zemi je pokora. Je to zbraň, proti které satan nemá ochranný štít, protože ji ve svém bytostném nastavení – ve své pýše – vůbec nedokáže pochopit. A tak se budoucí vítěz nad vládcem všech temných sil rodí té noci chudé dívce, která se pro Boha vzdala svých plánů. Přichází na svět jako nahé nemluvně v jednom cizím chlévě daleko od domova. Vedle nějakého vola. A blaze tomu, kdo se nad tím neuráží. Ani ten andělský chvalozpěv si Marie neužila. …a byli udivení tím, co jim pastýři řekli. Nikdo v Betlémě netušil, že se děje něco tak důležitého – „informační únik“ z nebe, které jásalo, byl veden jen směrem ke skupince mužů u stád, kteří neměli ani střechu nad hlavou. Byl to ten největší vánoční dar, jaký kdy dostali. A my s nimi.
Tak co dál? Co my? Budeme si jako každý rok o Vánocích Mariin příběh jen číst, nebo se rozhodneme jako ta odvážná holka z Nazareta říct Bohu: „Tak jo, ať se to stane“ a umřít svým vlastním plánům, aby se Spasitel narodil i v našem životě? Toužíme po naší vlastní vánoční proměně? Jestli ano, jsou Vánoce krásným časem Bohu ten betlémský dar oplatit. Dát mu náš diář. Ten časoprostor před námi, který bychom zaplnili svými plány, přenechat jemu. Ať se jeho plány stanou plány našimi. Ať se stane podle jeho slova.
