Na postu ministra fouká víc
Studovala jste právo a mezinárodní vztahy a také ekonomiku. Zároveň jste se velmi brzy aktivně zapojila do politiky. Celé vaše profesní zaměření je nasměrováno na fungování společnosti. Čím si vás práce pro společnost získala?
Vždy mi bylo vlastní a přirozené snažit se ovlivňovat věci kolem sebe, nesedět s rukama složenýma v klíně, ale pozitivně ovlivňovat to, jak vypadá čtvrť, ve které žiju, jak funguje naše společnost, jaké služby poskytuje stát či samospráva. Dospívala jsem ještě za totality, která neumožňovala lidem, jako jsem já, do těchto věcí zasahovat, pakliže se nechtěli ušpinit s režimem. A to jsem já opravdu nechtěla, protože jsem z česko-polské rodiny a doma se u nás otevřeně mluvilo o tom, co je komunismus a totalita za zlo a jak pokřivuje společnost. No a pak přišla devadesátá léta – naprosto unikátní doba pro aktivní lidi, kteří chtěli naši zemi v dobrém slova smyslu nakopnout. A já jsem se pustila do komunální politiky právě na této vlně.
Co vás v politice už tolik let drží a co vás na práci pro velké společenství lidí tak rozdílných, jak to jen lze, baví nejvíc? Co vám naopak chuť do práce bere?
Je pravdou, že politika jako veřejná služba není úplně vděčné povolání. Lidé očekávají, že politik bude dělat svou práci dobře a pochvalou je pak maximálně dobrý volební výsledek v dalších volbách. Naopak když se něco nedaří, kritiků je hned plno. Zároveň prostředí vysoké politiky je prostředí disharmonické, plné konfliktu, urážek a ostrých loktů. Nechci, aby to působilo, že si stěžuji, dělám politiku dobrovolně, ale tyto věci zkrátka někdy demotivují.
A co mě baví a co mě motivuje? Jednoznačně výsledky. Bez nich bych to dělat nemohla. Na radnici jsem měla radost, když se povedlo opravit zchátralý park Grébovka, když jsme odhalili novou pamětní desku, když naše školy uspěly ve srovnání kvality výuky nebo když se nám podařilo zefektivnit úřad. Na obraně mám radost z toho, že konečně modernizujeme armádu a dáváme do pořádku to, co bylo léta zanedbáno.
Jak velká změna pro vás byl přechod z komunální do celostátní politiky?
Tak to byla skutečně změna velmi radikální. Ministerstvo je v porovnání s radnicí neporovnatelně větší úřad. Na radnici jsem měla pocit, že když jsme se dohodli na nějakém kroku, byly hned záhy hmatatelné výsledky nebo jsem alespoň věděla, že se daný projekt posouvá kupředu. Na ministerstvu jsem si musela zvyknout, že věci déle trvají, že se informace mezi jednotlivými částmi resortu nepředávají tak rychle a efektivně atd. Role ministra je také o daleko silnějších tlacích, víc tam fouká vítr, je více útoků v médiích nebo na pozadí, což souvisí i s tím, že mám daleko větší odpovědnost. V neposlední řadě byl pro mě skutečně velký rozdíl v tom, s jakým rozpočtem ministerstvo nakládá. Dodnes se cítím dost nesvá, když rozhodujeme o zakázkách za stovky milionů nebo miliardy, a od kolegů chci vždy neprůstřelné ujištění, že je vše správně a v souladu s pravidly.
Jste držitelkou zbrojního průkazu pro sběratele, sportovce i lovce. Kde ve vaší minulosti jsou kořeny tohoto zájmu? Jak dobře umíte střílet?
Obecně, už v dětství jsem měla vždy blíž k zábavám a hrám kluků. Panenky mě nebavily tolik jako spíš hry na lupiče, policisty a podobně. A od toho se odvíjely i moje pozdější koníčky i má přátelství. Už celá desetiletí miluji potápění. A sportovní střelba pak přišla celkem přirozeně, přičemž impulsem k získání zbrojního průkazu bylo celoevropské úsilí o regulaci legálních střelců cca před deseti lety, po sérii teroristických útoků v Paříži a dalších metropolích. Tehdy jsem se postavila za práva držitelů střelných zbraní a rozhodla se stát se jedním z nich. Protože právo držet zbraň nezvyšuje riziko jejího zneužití a je určitým výrazem svobodné společnosti. Zbraň pro páchání zla si lze pořídit i nelegálně a stejně tak se lze dopustit zla i s jinými prostředky, třeba s autem.
Řekla bych, že střílím celkem dobře, ale bohužel v posledních letech se na střelnici dostanu jen velmi sporadicky.
Jste ministryní obrany ČR. Obrana se jako resort zdá být mužskou doménou, ale ve výčtu ministrů obrany ČR je žen hned několik. Církev otázku žen ve vedoucích pozicích dost řeší. Je pro vás otázka žen v takových pozicích vůbec otázkou?
Vždy jsem zastávala názor, že boj za práva žen je poněkud vyprázdněné téma, že kvóty jsou postavené na hlavu a že obsazovat vedoucí pozice je třeba především na základě schopností a osobnostních kvalit. Rovnost je pro mne rovnost příležitostí – a ta u nás funguje. Nevidím tedy problém v tom, že na této pozici figuruji jako žena, a ani nemám pocit, že bych z hlediska svého pohlaví musela překonávat nějaké specifické bariéry. Pan premiér si mne vybral do svého týmu na základě toho, že jsem se oblasti obrany téměř deset let věnovala.
Zároveň jsem se za tři roky ve funkci setkala s mnoha dalšími ženami, které pozici ministryně obrany vykonávají či vykonávaly. A to napříč Evropou i mimo ni. V pozici ministra obrany slouží v současnosti žena například i v Keni. Čili pokud má někdo potřebu toto řešit, měl by spíš hledět na výsledky práce.
Co hrálo největší roli v tom, že jste post ministryně obrany ČR přijala?
Cítila jsem, že to byla příležitost, která se nebude opakovat. Příležitost skutečně posunout věci, kterými řada ministrů obrany předtím nemohla z různých důvodů pohnout. Věřila jsem panu premiérovi i ostatním kolegům z vlády, že myslí vážně to, že obrana konečně bude jednou z hlavních priorit vlády. Jinak bych do toho nešla. Přesto jsem měla velký respekt z té funkce, nevěděla jsem, co přesně mne čeká, co budou ta nejtěžší rozhodnutí, jak bude ministerstvo a armáda fungovat. Ale vůle měnit pozitivně obranu naší země byla silnější.
Do funkce ministryně obrany jste byla jmenovaná před Vánoci 2021 a v únoru 2022 se stalo něco, co se žádnému z předchozích ministrů obrany polistopadové vlády nestalo – v Evropě vypukla válka. Pamatujete si, jak jste to tehdy prožívala?
Pamatuji si to velmi živě a myslím, že to je prožitek, který nikdy nezapomenu. Měli jsme informace od zpravodajců, že to riziko ruského vpádu na Ukrajinu je velké. Přesto jsem měla pochybnost, že se tak stane. A když se to stalo, cítila jsem velkou nespravedlnost, vztek i strach. I tyto pocity mne motivovaly k tomu, abychom co nejdřív Ukrajinu podpořili vojenským materiálem a technikou. Bylo zřejmé, že Putin chce vše, a v našem zájmu bylo a je, aby to nedostal. A jsem přesvědčena, že kdybychom s dodávkami nezačali my, Poláci, Slováci a další, tak by se nestrhla pomoc ze západních zemí. Jsem na to hrdá, že jsme reagovali okamžitě. A co víc, už před ruskou invazí jsme schválili dodávku munice na Ukrajinu, která žila v obavách z válečného útoku. Velmi silně si uvědomuji, že když nebudou bojovat Ukrajinci, bude to na nás. Kupují nám čas, proto jim musíme krýt záda.
Velmi silně si uvědomuji, že když nebudou bojovat Ukrajinci, bude to na nás. Kupují nám čas, proto jim musíme krýt záda.
Válka trvá skoro tři roky, ruská agrese pokračuje se stejnou brutalitou jako na začátku, situace se z pohledu laika spíš vyhrocuje – a vy pořád zodpovídáte za obranu naší země. Kam se za ty tři roky posunulo to, co v souvislosti s válkou na Ukrajině prožíváte?
Ten pocit nespravedlnosti se nezměnil. Rusko v čele s Putinem na Ukrajině denně porušuje mezinárodní právo a páchá zločiny na civilním obyvatelstvu. Jak jinak nazvat třeba útoky na energetickou soustavu v období zimy. Bohužel se ta válka stává zamrzlým konfliktem. Jsem ráda, že Ukrajina prokázala neskutečnou sílu v prvních týdnech a měsících, kdy dokázala odvrátit obsazení celého území a ovládnutí centrálních institucí. To byl původní Putinův plán a v něm prohrál. Ukrajina ale stále bojuje o zachování své celistvosti. A v tom musí sama říct, kdy chce jednat o míru. Naší morální i sebezáchovnou povinností je ji do té doby podporovat.
Kromě otevřené podpory Ukrajiny napadené agresivním Ruskem jste na propalestinské demonstraci týden po útoku Hamásu na Izrael přišla s izraelskou vlajkou a v roce 2020 jste se dostala do hledáčku čínské firmy, napojené na čínské tajné služby. Navenek to tak rozhodně nevypadá, ale – měla jste v souvislosti s chováním lidí vůči vám jako člověku veřejně činnému někdy strach?
Nejsem robot a samozřejmě vnímám riziko důsledku svých slov i činů. Výhrůžkám a sprostým urážkám jsem čelila už na radnici Prahy 2 od extremistů. Ale samozřejmě ve vládní pozici to může mít a má i mezinárodní rozměr. Člověk musí být obezřetný. Neusínám a neprobouzím se s obavou o svůj život. Ale když se opravdu cítím být v ohrožení, řeknu to pro větší jistotu svým ochráncům nebo dalším odpovědným složkám. A zároveň se snažím, aby to neovlivňovalo mou práci, protože to přesně chtějí ti, kteří různé výhrůžky vysílají.
Hejty vůbec nečtu nebo je přeskakuji. Vím, že je jako jistý druh psychického nátlaku používají i síly nepřátelských zemí.
Jako vládní činitel s rozhodnými postoji jste na očích i „na ráně“ – nejen od politiků, kteří s vámi nesouhlasí, ale v době internetu i od jakéhokoli psychicky narušeného individua, které umí na klávesnici vyťukat hejt. Jaká je vaše obrana proti tomuhle druhu zla?
Od jisté doby hejty vůbec nečtu nebo je přeskakuji. Vím, že je jako jistý druh psychického nátlaku používají i síly nepřátelských zemí. A v případech, kdy tito internetoví „hrdinové“ vyhrožují násilím nebo fyzickou likvidací, se nekompromisně obracím na orgány činné v trestním řízení. Vím, že jako politik musím unést jistou míru kritiky nebo nadávek, ale nesmí to překračovat určitou mez. V řadě případů už došlo i na postih dotyčných, kteří mi vyhrožovali.
Co je vaší psychohygienou?
Asi ty nejjednodušší činnosti. O víkendu ráda vařím. Pro rodiče, kteří už ztrácí síly, pro přátele i známé. Ráda jdu třeba v létě na houby nebo na procházku. Nevadí mi nakupovat oblečení ani dobré jídlo. Moc ráda také čtu a koukám na filmy.
Velmi občerstvující je pro mne i to, když zajdu do baziliky sv. Ludmily u nás na náměstí Míru na Vinohradech, kde slouží otec Jakub. Naše rozhovory jsou pro mne velkým povzbuzením.
A ráda samozřejmě zajdu i na střelnici nebo někam do hlubokého lomu na potápění, ale bohužel na to není v poslední době skoro vůbec čas.
Na co se nejvíc těšíte?
Teď v zimě asi hlavně na to, až budou zas delší dny (rozhovor vznikl v půli prosince – pozn. red.). Nemám ráda, když je ráno dlouho tma a večer se stmívá pomalu ve čtyři. Profesně se těším, že ještě dotáhneme některé věci, které jsme si předsevzali. Jako novelizaci zákona o vojácích z povolání kvůli posílení personálu armády nebo dotažení zakázky na nejnovější tanky Leopard 2A8 pro naši armádu.
Zmínila jste čerpání v bazilice a rozhovory s otcem Jakubem. Veřejně se hlásíte k římskokatolickému vyznání. Jakou roli ve zvládání všeho, co nejen kvůli své práci nesete jako břemeno, hraje vaše víra v Boha?
Víra v Boha je pro mne velmi důležitá a myslím, že bez ní bych svou práci nemohla dělat. Dává mi velký nadhled i pochopení řady souvislostí. A také velkou oporu při zvládání mnoha těžkých či důležitých situací. Od dětství jsem byla vychovávána v tom, že v Bohu je láska, síla i milosrdenství, a proto je pro mne víra něco, o co se mohu opřít a s čím mám přistupovat i k ostatním.
Brána je křesťanský časopis. Je něco, za co byste s vděčností přijala modlitby čtenářů?
Jednoznačně je to mír v Evropě a pokojný a spravedlivý smír v konfliktu na Ukrajině a také na Blízkém východě. Nejde jen o naši bezpečnost, ale hlavě o zastavení zbytečného utrpení a zabíjení.
