Nedá se vylíčit, co je za boj
Ocitla jste se jako imigrant v cizí zemi. Můžete popsat, jak se to stalo? V roce 1968 mi bylo 38 a manželovi 43 let. Ten rok byl obrovskou příležitostí ještě něco z našich životů, ve kterých nám komunisté vzali možnost rozhodování a ve kterých jsme oba s manželem tou komunistickou diktaturou duševně trpěli, udělat. Manžel měl svou rodinu v Orlických horách, kde měli jeho rodiče menší podnik – tkalcovnu a přádelnu – a on měl se svým bratrem v rodinné firmě pokračovat. Po válce do roku 1948 to vypadalo nadějně, ale pak přišel zlom a dál se všechno zhoršovalo, až jim komunisté podnik vzali. Obecně při znárodňování soukromých podniků říkali, že je berou dětem, které rodiče nenaučili pracovat. Takže se můj manžel ve svých dvaceti letech „musel učit pracovat“ – nasadili ho, kvalifikovaného textilního odborníka, do Škodovky k obráběcímu stroji. Jinou budoucnost neměl. V té továrně byl až do roku 1968. Život mladého člověka obecně byl v té době výhledově opravdu hrozný. Já jsem vychodila gymnázium a pak obchodní akademii, ale výhled jsem taky žádný neměla. Chtěla jsem dál studovat, ale neexistovalo – angažovali jsme se v našem sboru v Hradci Králové, takže jsme od režimu dostali to nejhorší hodnocení. Když přišel rok 1968 objevila se možnost žít zde ve svobodné zemi, tak jsme se hned v těch změnách angažovali a manžela hned udělali vedoucím velkého textilního domu. Ale pak to komunismus svázal znovu. Čekali jsme až do roku 1969, jak se to bude vyvíjet. Ale 30. 9. 1969 měly být definitivně zavřeny státní hranice, bez schválení komunisty už se nedalo vyjet. Měli jsme dva syny, v té době měli 13 a 16 let, byli vychovaní ve víře a protikomunisticky. Viděli, že tady nemají žádné možnosti. Měli jsme tehdy v Německu velmi dobrého přítele a on nám říkal: „Modlete se za to, a kdyby vám Pán Bůh ukázal, že byste měli odejít do svobodného světa, tak my se vám tady budeme snažit pomoct.“ To nad námi viselo. Vázalo nás tady ale příbuzenstvo. Nedá se vylíčit, co je to za boj přijmout, že trvale opustíme rodiče a sourozence… bez možnosti návratu – podle hesla komunistů „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Váhali jsme dlouho. Ale naši hoši nás hodně prosili, abychom odešli, pro ně, pro jejich životy. Oba dva slíbili, že jestli odejdeme, že z těch svých životů ve svobodném světě něco udělají. Nikomu jsme nemohli říct, že o tom uvažujeme, ani příbuzným. Všechno bylo velmi hlídané. Tak jsme týden před koncem září 69. roku naložili náš wartburg a s modlitbou jsme přijeli do Německa.
Jak se k vám chovali místní? Jak jste se mezi nimi cítila? Neznali jsme tam nikoho jiného než toho bratra v Kristu. Ale zapadli jsme do toho velkého sboru tak, že jsme duchovní síly čerpali na sto procent. Hodně jsme se o ten sbor opřeli. Ale šlo i o praktické věci, o které se ten bratr staral. Děti neuměly ani slovo německy, tak jim sehnal roční internátní pobyt v Goethe institutu, kde se měli trochu naučit jazyk, dějiny a získat širší kulturní povědomí. Počítali jsme tedy s ročním zpožděním v jejich školní docházce. Ale kluci se do toho zakousli tak, že zkoušku udělali už za půl roku. Mladší Aleš už tehdy jasně věděl, že potřebuje gymnázium s výukou latiny, ne obyčejnou reálku, protože chce být lékařem – a na ředitele gymnázia jeho rozhodnost udělala dojem, tak ho vzali. Ale co to bylo za práci! Přesto došel až k maturitě, s průměrem 1,1. Měli jsme tehdy ještě azylpasy, syn tak spadal pod 1procentní kvótu pro přijetí cizinců na vysoké školy, a s takovým průměrem se tam dostal hned. A nabídli mu LMU München, což je jedna z nejlepších univerzit v Německu. Na nás jako na rodiče toho bylo finančně moc – náklady byly velké. Ale syn se rozhodl a finanční rozdíl mezi nějakou blízkou školou a LMU si doplácel dvanáctihodinovými službami v nemocnici. A těch šest let tam dostudoval. Loni šel do důchodu, ale celý život byl přednostou velké psychiatrické kliniky v Německu. A druhý syn byl odmalička matematik. Nechtěl ale být teoretik, tak vystudoval stavebnictví a založil firmu specializovanou na statiku – a pak celý život počítal. (úsměv) Obě děti do puntíku svůj slib splnily. A naše životy… V roce 1970 byl v Německu hlad po kvalifikovaných silách, takže se o nás tahali i dva bratři ze sboru. (smích) Měli jsme dobrý start. I když to bylo náročné nejen pro děti, ale i pro nás. Po pracovní době od osmi do půl páté jsme oba museli stačit všechny domácí práce včetně vaření pro děti, ve škole žádné obědy nebyly, matky nepracovaly, byly doma.
Co vám tam tehdy nejvíc pomohlo? Zraňovalo vás něco? Lidé na západě byli ochotní pomáhat uprchlíkům z východu, měli s námi soucit, chápali nás. A my jsme byli vděční a žili jsme tam 40 let, jediní Češi široko daleko. České kluby byly až v Bavorsku. Němci k nám byli milí, ale stejně se nám po krajanech stýskalo. Nikdy jsme se tam nesetkali s pohrdáním ani odmítáním. Ale určitý odstup jsme cítili. Už jen to jméno – všude jsem ho musela hláskovat. Ty malé momenty zabolely, nepatřili jsme tam. Vlastně jsme nepatřili už nikam. Když jsme odešli, tak byli naši příbuzní v Československu trestáni za to, že jsme emigrovali. Vyhodili je z práce, byli na indexu. Manžel řekl, že to tak nemůžeme nechat, že nemůžou trpět kvůli nám. Tak jsme tehdy šli na českou ambasádu – byl to krok odvahy, protože i tam byli komunisti – s prosbou, co máme dělat, aby naši příbuzní v Čechách netrpěli za náš dobrovolný odchod. A bylo nám řečeno, že se máme vzdát českého občanství, že pak pro režim budeme obyčejní cizinci. Tak jsme to udělali. A pak nám do našich těžkých imigrantských začátků, kdy jsme neměli nic, přišla od českých úřadů faktura za školné našich dětí za všechny roky základní školy a za celé studie nás obou. Bylo to 15 tisíc marek. My jsme vydělávali tisíc marek měsíčně, ale jeden podnikatel se nám zaručil, abychom si mohli vzít půjčku. Příbuzným ta pracovní místa, ze kterých je kvůli nám vyhodili, ale stejně nevrátili.
V čem jste v celém tom těžkém období nejvíc viděla Boží jednání? I v Německu jsme ještě pořád hledali ujištění, že emigrace byla Boží vůle, ne naše. A potvrzení přišlo, když se na evangelizacích Billyho Grahama a pak Jans Teemu naši kluci upřímně obrátili.
Po letech jste se do Čech vrátila. Co bylo silnější než nový život vybudovaný v zahraničí? My jsme se vlastně nevrátili. Rok 89 – to byl takový dar! Mohli jsme beze strachu přes hranice! Krátce potom nám soudy obnovily české občanství. Ale kořeny už jsme v Německu měli hluboké – hlavně naše děti, mají tam svoje rodiny. Tak jsme v Čechách koupili byt a dlouhá léta jsme pak bydleli dva týdny v Čechách a dva v Německu. Manžel rád řídil, tak nám to nevadilo. Ale natrvalo jsme se do Čech přestěhovali až po roce 2010. Čím je člověk starší, tím víc se myšlenkami vrací ke kořenům, do dětství. Manžel odešel k Pánu před šesti lety v Praze v devadesáti třech letech.
Jak vaše vlastní zkušenost migranta ovlivnila váš pohled na lidi, kteří jsou teď migranty v České republice? Víte, tohle může podniknout jen někdo, kdo je opravdu nejen uvnitř tvrdý, ale i odhodlaný vzít na sebe všelijaké těžkosti. Člověk musí hodně přemýšlet, co je pro něj důležité. Trochu mi to připomíná naše těžké začátky. My bychom nešli přes uprchlický tábor. Ale na to, že to bude velmi složité, se musí připravit každý. Nejde jen o rozdělení rodiny. Už jenom ta byrokracie, to je boj. Známe také Čechy, kteří ztroskotali a vrátili se. Nejvíc nám pomohlo, že jsme měli jeden duchovní základ a společenství sboru v Siegen, že nás spojovala vzájemná láska a víra v Boží vedení a pomoc.
