Proč se dobrým lidem stávají špatné věci?
L 13,1–5 „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: ‚Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.‘“
Inspirace ke kázání
Proč se dobrým lidem stávají špatné věci? Jako by všechny ostatní otázky ztratily na důležitosti, pokud nevíme odpověď na tuto jedinou. Snad každý rozhovor, který jsem kdy vedl s nevěřícími lidmi o víře, se nakonec této otázky dotknul. Pro mnoho lidí to bývá hlavní překážkou pro to, aby uvěřili v Boha nebo vůbec připustili jeho existenci.
Média na nás každý den chrlí kvanta zpráv o utrpení lidí. O zemětřeseních, o vlnách tsunami, o hurikánech, ale i nespočtu válečných zločinů na Ukrajině, vražd, týrání lidí i zvířat, o projevech nenávisti, jež neznají hranic. Někdy si stačí otevřít pekelnou bránu, resp. komentáře na sociálních sítích, a člověk ztrácí veškerou naději v lidstvo. Jak máme zároveň věřit v Boha všemohoucího a zároveň dobrého, spravedlivého a nanejvýš milujícího? A obzvláště hrozivě tato otázka vyzní, když se ty strašné věci nedějí jenom někomu jinému, někde daleko, mimo náš obzor, ale když se stanou lidem, co známe, co jsou nám blízcí nebo nám samotným či naší rodině.
Kázání
Na vysoké škole jsem měl spolužáka Honzu. Od dětství trpěl nevyléčitelnou nemocí, kvůli které přestal chodit, celý byl jakoby zkroucený v křeči a ztratil i schopnost mluvit. Mohl jen lehce hýbat hlavou. Duševně byl ale naprosto v pořádku, byl aktivní, miloval pohyb, rád se smál a vždycky dokázal rozesmát i lidi okolo. Byl to skvělý kamarád. Během semestru ovšem přestal chodit na přednášky. Nakonec jsme se dozvěděli, že nemoc, která ho sužovala od dětství, mu nakonec i vzala život.
Říkal jsem si: „Proč, Pane?? Proč zrovna on?? To sis nemohl vzít radši někoho z politických diktátorů světa??“ Ve svém hněvu a smutku jsem byl dost nekorektní. Neštěstí, které postihuje dobré lidi, nebo abych byl přesnější, lidi, co aspoň nejsou ani o nic lepší, ani horší než jiní, to je problém úplně každého, kdo chce věřit ve spravedlivý a poctivý svět, ve kterém je Bůh svrchovaným vládcem. Dovedu si představit, že tíživost tohoto problému nyní doléhá na každého z vás a v hlavě se vám vynořují všechna možná vysvětlení. K několika nejčastějším se ještě vrátíme.
Nyní se už pojďme podívat na příběh z evangelia. V době poslední Ježíšovy cesty do Jeruzaléma za ním přicházejí někteří lidé a sdělují naprosto strašnou a pobuřující zprávu o smrti Ježíšových krajanů. Ti byli na cestě do Chrámu, aby tam mohli obětovat, byli na cestě, kdy se chtěli rituálně smířit s Hospodinem. Byli na cestě za odpuštěním. Namísto toho je římský místodržící Pilát nechal povraždit i se zvířaty, která chtěli obětovat. Velikost jejich zneuctění je tedy ještě zvětšena tímto rituálním znesvěcením. Ježíšovi je ale naprosto jasné, že tato jemu předávaná zpráva není jen informativní. Naprosto správně v ní vycítí jedno implicitní přesvědčení o velikosti jejich hříchu a smyslu jejich utrpení, a tak se ptá: ‚Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?‘
Otázka, která jako by přímo definovala myšlení mnoha věřících lidí. Neštěstí, utrpení, obzvlášť hrozná smrt přichází jako trest za naše hříchy. Neděje se dobrým lidem, ale pořádným hříšníkům. A jistě bychom pro takové myšlení našli biblický základ. Pro příklad ocituji jeden verš: „Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kdy upadli přímí do záhuby?“ (Job 4,7)
Z jistého hlediska je dost lákavé věřit, že zlé věci se dějí lidem, kteří se provinili (a to zejména těm druhým!), protože Bůh je spravedlivý soudce, který už tady na zemi dává vždycky přesně to, co si kdo zaslouží. Je to opravdu lákavá náboženská myšlenka. Úžasný důvod k tomu, aby se lidé chovali, jak nejlépe umí, a vyhýbali se hříchu. A zároveň můžeme podržet obraz Boha jako milujícího, ale spravedlivého Stvořitele, který má všechno pod kontrolou. No a vzhledem k tomu, že žádný člověk není dokonalý a nikomu z nás by asi nedělalo velký problém vzpomenout si na špatné věci, co jsme kdy udělali, ejhle, hned máme příčinu nepříjemností, které se nám nebo i druhým přihodily.
Nechci tuto představu úplně karikovat, rozhodně jsou případy z dějin Božího lidu, kdy to tak platilo, ale nejdřív se podívejme, jak vlastně odpověděl náš Pán.
On říká: „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Pasáž nazvaná „O Božích trestech“ se nám v tuto chvíli velice komplikuje. Jednoduchá logická představa o Boží spravedlnosti, kdy na jedné straně je hřích a na té odpovídající Boží trest, je samotným Ježíšem naprosto odmítnuta. Ježíš nabízí odlišný pohled, pohled vzhůru nohama. Najednou jsme součástí příběhu my všichni. Lidé, kteří ho tehdy poslouchali naživo, i my dnes. Galilejci nebyli o nic vetší hříšníci než kdokoli jiný, ale pokud my nebudeme činit pokání, neobrátíme se, nebude-li naše mysl proměněna, tak i my jednou zahyneme podobně definitivní smrtí.
A Ježíš ještě přidává v té době známou tragédii o pádu věži v Siloe a o osmnácti obětech, o kterých se možná myslelo, že si svůj osud taky zasloužily. Jak jinak by bylo možné, že se to stalo právě jim, a ne nikomu jinému z Jeruzaléma. Tyhle tragédie přeci mají svůj smysl, nedějí se náhodně, jsou trestem pro výjimečné hříšníky.
„Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ To je Ježíšova odpověď. Co všechno si my sami můžeme dosadit za věž v Siloe a za podobné katastrofy třeba přírodního rázu, co všechno si můžeme dosadit za smrt galilejských poutníků? Zkušenost mi říká, že touha vidět v každé oběti podobných neštěstí mimořádného hříšníka není dnes v církvi nijak běžná. Ne, dnešní situace je jiná. To však neznamená, že se i my nesnažíme za každou cenu vidět v podobných tragédiích nějaký smysl a že ho někdy i dost vlezle nevnucujeme pozůstalým.
Co jiného vlastně vystihuje otázka: „Proč se dobrým lidem stávají špatné věci?“, než že očekáváme nějaký smysl?
Jeden americký spisovatel přirovnal všechnu nespravedlnost a utrpení lidí na tomto světě ke goblénu, což je takový nástěnný koberec. Když se na něj podíváte ve fázi, kdy už je utkán, ale ještě nejsou dokončeny finální úpravy (sestřih, česání), spatříte chaotickou změť mnoha nitek, některé jsou dlouhé, jiné krátké, další hladké, jiné roztřepené. Když ho ale otočíte a podíváte se na něj z rubu, uvidíte “tvůrcův plán” – nádherný vzor, kde každá nitka má své přesně vyhrazené místo – uvidíte složitě utkané umělecké dílo, v němž se spojují různé nitky, aby vytvořily krásný obraz. Goblény našich životů ani světa ještě nejsou ve finále. Z lidské perspektivy se nám zdá, že Boží vzor odměňování a trestu je naprosto nahodilý a nelogický. Z té Boží perspektivy, která odpovídá zadní straně goblénu, ale vše smysl dává. Existuje Boží plán a všechny nitky mají díky němu své místo, aby sehrály svou roli v Božím díle.
Tento obraz může mnohé utěšit, není nic strašnějšího než představa bezdůvodného utrpení. Zároveň chápu, že mnoho lidí tváří tvář utrpení a smrti není schopno takové vysvětlení přijmout. Navíc je opravdu představa o celkovém Božím plánu se světem tím úplným jádrem naší víry a primárním zdrojem naděje?
Snad ale úplně nejčastější vysvětlení utrpení, které jsem kdy v církvi i mnohdy mimo ni slyšel, je to, že se nás skrze něj snaží Bůh něco naučit, učinit nás lepšími lidmi, abychom třeba byli, díky vlastnímu utrpení, citlivější vůči utrpení druhých. Ale ani tomuto nevěřím. Jaký obraz Pána Boha to maluje? Je snad Hospodin cynický učitel, který vychovává k empatii ať to stojí, co to stojí? Tomu nevěřím.
Nakonec si je potřeba říci, že na některé otázky odpovědi nejsou. Zbývá nám jediná naděje, a to klást aspoň dobré otázky. Tu nejlepší položil sám Ježíš. „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. 26 A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ (Jan 11,25) Tak se budu dnes ptát i já vás. Věříte tomu? Věříte tomu natolik, že to hluboce ovlivňuje váš život a dává vám to naději i v nejtěžších chvílích života? Pokud ne, pak je vaše víra lichá. Tento svět není v pořádku. Žijeme v padlém světě. Ve světě poskvrněném hříchem, kde se dějí věci, které si neumíme vysvětlit. Já nevím, proč se mému kamarádovi Honzovi stalo, co se stalo, ani nevím, proč se podobné věci dějí lidem, které znáte, nebo i vám samotným. Ježíš, vtělené Boží Slovo, nám na to odpověď nedává, ale nasměroval náš pohled jiným směrem. K naději v pokání, k naději, která spočívá v něm samotném. Věříš tomu?
