Bublinář v Božích službách

Vystudoval jste teologii a učitelství. Učil jste na základní škole – a jste ve vedení křesťanského sboru. Kudy vedl váš profesní chodníček?

Studoval jsem na gymnáziu a moje vyhlídky směřovaly k tomu stát se prvním „rodinným intelektuálem“. V podstatě bylo jasné, že mě čeká vysoká. Ale první hodně velká výzva, do které mě Bůh postavil, bylo povolání k tomu, abych po gymplu na vysokou školu NEŠEL. Bylo to velmi těžké nejen pro mne, ale i pro mé rodiče. Jeden z nejtěžších okamžiků pro mě byl, když jsem stál přede dveřmi (hrozně jsem se potil) a měl jsem jít dovnitř a říct rodičům: „Mami, tati, vím, že byste ze mě chtěli mít profesora, ale já si přihlášku na vysokou školu nepodám. Místo toho půjdu dělat dobrovolníka.“ Tak jsem se pustil do ročního dobrovolničení v projektu Nová generace. Jeden den v týdnu jsem chodil na brigádu do Informačního centra v Kutné Hoře, abych si zaplatil sociální a zdravotní, a zbytek jsem dělal zadarmo. Díky Bohu se podařilo sehnat sponzory, kteří mi platili aspoň cestovné, když jsem jezdil po mládežích a po sborech. Na přelomu roku 2015–2016 jsem objel snad padesát mládeží napříč denominacemi – a bylo to skvělé, hrozně mě to bavilo. Ten rok byl intenzivní v mnoha věcech – jednak v poznávání sebe sama, pak v rostoucí důvěře v Boha – v poznávání, jak funguje víra, protože jsme mnohdy opravdu neměli peníze nebo mládeže začaly ty návštěvy rušit… Nevěděli jsme, co bude. To byla velká Boží škola, byl to zásadně formativní rok v mém životě. Je to deset let a hodně věcí se změnilo, ale čerpám z toho extrémně a dodnes.

Ale pak jste na tu vysokou šel…

Věděl jsem, že mě Bůh volá, abych šel dělat dobrovolníka, ale netušil jsem, na jak dlouho to bude a co bude potom. V průběhu služby v Nové generaci jsem začal vnímat povolání do kazatelské služby. A tenkrát jsem si řekl: Potřebuji se naučit jednat s lidmi a nějaké základy řečnictví a psychologie – tak jsem se vydal na pedagogickou fakultu. Přišlo mi to nejblíž tomu, co jsem chtěl prakticky dělat. Do toho jsem chtěl studovat nějakou biblickou školu, ale protože jsem vyrostl v křesťanském prostředí poměrně blízkém letničnímu hnutí a Nová generace byla naddenominační, ale také hodně charismatické prostředí, tak jít na stejně založenou biblickou školu by pro mě bylo jen utvrzování se v tom, co už jsem znal. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na evangelickou fakultu a zkusím trochu rozbít tu víru, kterou jsem do té doby měl. Chtěl jsem se umět zabývat vírou i z druhé strany. Dokázat dát lidem normální dobré odpovědi, ne fundamentalistické. Tak jsem začal najednou studovat v Praze teologii a v Plzni pedagogiku. Jedno dálkově, druhé jako denní studium. Do toho jsem další tři roky – díky dárcům už na půl úvazku – fungoval v Nové generaci. Z toho jsem si platil živobytí.

Čím se cítíte být víc – učitelem nebo teologem?

Řekl bych, že nejvíc se cítím být Božím dítětem, rodičem a člověkem, který pořád něco aktivně podniká. V průběhu toho studia jsem se oženil a narodilo se nám dítě. Pak přišlo období, kdy jsem cítil, že mám v Nové generaci na té pozici, na které jsem tam pracoval, skončit. Opět se mi do toho nechtělo. Ale ukázalo se, že jsem tomu porozuměl špatně, takže výsledek byl, že jsem další tři roky dělal národního vedoucího celého toho projektu místo Petra Rattaye. A pak jsem to předal a začal jsem učit na základní škole. A do toho se promítaly bubliny, které vznikly v roce 2016 – a z té zábavy se stala moje profese. Takže teď už neučím.

Vypadá to, že „v akci“ jste jak ryba ve vodě – víc akcí najednou, pořád v pohybu… Co by se s vámi stalo, kdybyste zpomalil?

Dobrá otázka (smích), teď už na ni znám odpověď. Před rokem bych ji neznal. Nutno podotknout, že jsem jel naplno už před tím dobrovolničením – od svých 18 let jsem vedl mládež, English Campy, chodil jsem na brigády, sloužil jsem ve sboru atd. Asi bych řekl, že naplno žiju od svých 14 let, kdy jsem Bohu vydal svůj život a objevil jsem, co do mě vložil. Teď, na podzim 2025, se můj život v porovnání s dobou předchozí hodně zpomalil. Spoustu odpovědností a operativy jsem předal – a ten podzim jsem si ohromně užil. I tu zimu. Měl jsem čas na to, cítit život a prožívat ho v zastavenosti, ne v zahlcenosti. Není mi to úplně blízké – ale tady jsem zjistil, že to taky jde. Funguju na bázi sezón – nějakou dobu dělám se vším nasazením nějakou věc a pak jdu zase dělat jinou. Ale zároveň se v mém životě točí spousta projektů, které jsou tam poskládané dlouhodobě a které dělám pořád, jen někdy intenzivněji a někdy méně intenzivně.

Zmínil jste bubliny – to je velmi zajímavý, skoro bych řekla fascinující předmět podnikání. Jak se vám to stalo, že jste bublinář?

Jo, je to fascinující. (úsměv) Před těmi deseti lety jsem se k tomu dostal tak, že jsem se rozhodl jít proti své nátuře. Jsem extrémně analytický a systematický člověk. Probíhá mi v hlavě neustálý proces vyhodnocování, co a jak funguje. Pocity jsou pro mne oříškem – zejména v umění málokdy něco vidím. (smích) Moje žena je naopak velmi umělecká duše. Dneska mohu říct, že hlavní náplní jejího života je krásno. Chtěl jsem ji požádat o ruku a na zásnubní prstýnek jsem chtěl vydělat způsobem, který by byl alespoň trochu spjat s uměním. Zdálo se mi to romantické. (úsměv) Pamatuju si, jak jsem v Olomouci seděl s jedním kamarádem v nějaké čajovně a on mi řekl: „Kdyby to bylo bublinami, to by bylo umění!“ A já jsem se toho nápadu chytil. Tak jsem se pustil do experimentování s bublifukem, zkoušel jsem, jak by co mohlo fungovat.

Takže know-how těch bublinových show, které děláte pro veřejnost, jste si našel sám?

Tehdy bylo jen pár bublinářů po celém světě a všichni si všechno strašně tajili – nebylo moc možností, jak do toho proniknout. Je to takový neobvyklý druh kouzelnictví. Takže jsem koukal na videa, a co se mi zdálo zajímavé, to jsem začal nějak zkoušet. Ve sprše v malém bytečku. Pak jsem s tím začal vystupovat na ulici v Kutné Hoře, odkud původně pocházím – byly tam spousty turistů. Tak jsem vydělal na zásnubní prstýnek, pak na snubní prstýnky, pak se lidé začali ptát, jestli mě nemůžou pozvat na oslavu, na dětský den a tak. Tak jsem začal jezdit a založil jsem si živnost. Následně se začali ptát, jestli si nemohou koupit ten bublifuk, tak jsem se pustil do testování a certifikace bezpečných hraček – a postupně se to nabalilo. A dneska mě bubliny živí.

Prozradíte, jak jste se naučil hranatou bublinu?

Na gymnáziu jsem bytostně nesnášel předměty matematika, chemie a němčina. Dneska jsou to předměty, které mě živí. Miloval jsem angličtinu a dějepis – to jsem i vystudoval, ale to mě už neživí. Jak se dělá hranatá bublina jsem vysledoval na videích – zkoumal jsem to a přemýšlel, jak to může fyzikálně fungovat. Přišel jsem na to metodou pokus-omyl. A naučil jsem se s tím spoustu dalších věcí.

Máte představu o tom, jakou největší se vám povedlo pustit do světa?

Tu jsem určitě udělal venku. Nezkoušel jsem „rekord“, kdybych se hodně snažil, asi bych udělal i větší. Ale vím, že moje největší bublina měla kolem sedmnácti metrů. Jsou k tomu potřeba skvělé povětrnostní podmínky.

Která bublina je top z pohledu hodnocení dětmi?

Bubliny jsou vždycky jen prostředek k zážitku a k radosti. To, co se snažím dělat při show – co bych nazval posláním toho podnikání, je přinášet radost. Děti baví ten zážitek, ve kterém se kombinuje víc věcí – jednak bubliny, pak komunikace s davem, moment překvapení, na který čekají. Děti milují bubliny, natož když jsou desetkrát větší, než jaké kdy viděly.

„Zastav se a nepřestávej žasnout.“

Je to svět fyziky, světla, barev a hry – takový trochu bláznivý Boží kabinet. Co vám osobně říká svět bublin o Bohu a co chcete skrze ně říct o Bohu lidem vy?

Dovolím si trochu filozofičtější odpověď. V knize Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho (ačkoli Nietzscheho nemusím a ta knížka mi přišla strašná) autor říká, že motýl a mýdlová bublina vědí o štěstí úplně nejvíc. A Robert Fulghum v knize Vše, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce říká dospělým: „Zastav se a nepřestávej žasnout.“ A to bych si moc přál, aby bubliny komunikovaly: zastavit se a nepřestat žasnout nad životem, nad tím, jaká je kolem nás krása stvoření. Žalm říká: „Veškeré tvorstvo zpívá o tvé kráse a zvěstuje tvoji slávu.“ A mně přijde, že to dělají i bubliny. A druhá rovina je, že bubliny jsou životně důležité pro celé stvoření, pro oceán, pro člověka.

Dovolím si trochu sociologickou otázku – a bublinám teď trochu té krásy uberu… O bublinách se hodně mluví s negativní konotací v souvislosti s nebezpečnou izolací stejně (někdy nemocně) smýšlejících skupin lidí (i církev má svou bublinu). Ve světě reálných bublin ale ukazujete, že se mohou nejen prolínat, ale i společně zabarvovat. Vidíte v tom naději pro lidi, nebo zde to srovnání s mýdlovými bublinami kulhá?

Jednoznačně vidím. Každá bublina je velmi křehká – stačí malé narušení, aby praskla. A každá vyžaduje péči. Aby se navzájem bubliny mohly ovlivnit, musí spolu být v blízkém kontaktu. Bez toho to nejde. Ale k prolnutí často potřebují ještě externí vliv. Když se mýdlové bubliny spojí a jsou na sebe nalepeny, je potřeba ještě tlak obou bublin a dostatečný čas, aby se z nich stala jedna. Nespojí se hned. Mě celý život provází nějaká mezidenominační spolupráce. Prolnutí těchto sociologických bublin je možné jen tehdy, když jsou v kontaktu tak dlouho, že poznají jedna druhou. Pokud s lidmi v druhé bublině nemám nějakou blízkou zkušenost, tak mě neovlivní.

Kdysi jste o sobě řekl, že jste introvert naučený být extrovertem. Vaše práce je před lidmi, s lidmi, na pódiu, ve vedení. Vypadá to, jako že už jste se v pozici extroverta pohodlně usadil…

Byl jsem nucen být extrovertem už jako dítě – měl jsem dva o dost starší bratry, takže abych měl kamarády, tak jsem tomu musel jít naproti. Naučil jsem se v té roli extroverta fungovat. Takže jsem byl dlouho přesvědčen, že jsem vlastně extrovert. Až v době, kdy jsem začal poznávat, kdo jsem v Bohu, co je mi přirozené, co mě nabíjí, a že mohu být takový, jaký jsem a nemusím si před ostatními na něco hrát, tak jsem zjistil, že jsou mi mnohem bližší introvertní roviny.

Utíkáte do ticha?

Jo, rozhodně. Jakmile se vybiju. (úsměv) Mnohem lépe se mi komunikuje v rozhovoru jeden na jednoho, než když jsem obklopen dvaceti lidmi. Nevadí mi stát před davem – třída, show, lidé před kazatelnou – ale tam často není vyžadována interakce. Když udělám bublinovou show, tak si pak v autě na cestě domů užívám ticha. Rád se modlím v tichu. A sportuji o samotě.

Rozjel jste také projekt Shema. Jeho deklarovaným cílem je, aby to byla online platforma, která inspiruje žít naplno s Bohem. V čem je jádro té inspirace?

Je to už ve jménu. Shema vychází z 5. knihy Mojžíšovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, proto ho budeš milovat…“ A pak je tam, že (parafrázováno) „budeš předávat dalším generacím to, co ses o Bohu naučil“. Budeš si to připomínat v běžném životě. S tím je spojeno Ježíšovo přikázání, že máme milovat Boha vším, co máme, a milovat bližního svého jako sebe. Z toho to vychází – chci inspirovat lidi, aby milovali Boha v každé své oblasti, nejen svým intelektem, nejen svou silou v oblasti konání, ale i svým srdcem, prožíváním. Na studiích jsem se intenzivně věnoval J. A. Komenskému, hodně mě inspiroval. Mimo jiné říkal, že člověk byl stvořen do tří vztahů – se sebou samým, s druhými lidmi a se Stvořitelem. To je smysl života – a když člověk jeden z těch vztahů míjí, tak hřeší, protože míjí podstatu toho, k čemu byl stvořen. V Ježíšových slovech vidím to samé – miluj svého Stvořitele, miluj bližního a měj rád sám sebe. Možná trochu kopíruji Komenského – protože Shema projekt je spojen s tím, aby se člověk posouval v těchto třech vztahových rovinách.

Podcasty, které k tomu patří, pak souvisí s tím předáváním toho, jak pozvaní lidé znají Boha – aby se od nich ostatní mohli učit a doširoka poznávat, jak je Bůh dobrý.

Jak se vám daří ten cíl naplnit?

Daří i nedaří. Daří se tvořit kvalitní materiály. Ale nedaří se mi dostat je víc mezi lidi. Mrzí mě, že česká církev někde v něčem zamrzla v devadesátých letech – jako kdybychom si řekli, že nám to stačí. Ale mně to přijde škoda. Moc bych si přál, aby Shema projekt mluvil k současnému světu v dnešní kultuře.

Podle čeho si vybíráte hosty do podcastů?

Někdy se s nimi znám a jejich pohled mi připadá zajímavý, někdy chci dát naopak prostor názoru, který je jiný než ten můj nebo než ten obecně přijímaný. Někdy mi lidi z projektu dávají tipy. Snažím se zabrat širší škálu církve. Protože v té různorodosti vidím obrovské bohatství.

Který ve vás zůstal hlouběji než ostatní a proč?

To je těžké říct – každý rozhovor je jiný, jiná dynamika, z každého si odnáším něco jiného – a jsem moc rád, že se k těm videím můžu vracet. Na první dobrou ve mně hodně zapadl rozhovor s doc. Zdeňkem Vojtíškem. Přestože jsem ho znal – psal jsem u něj svoji diplomovou práci – tak mě ten rozhovor velmi mile překvapil. Pak se mi líbil rozhovor s Kubou Limrem, který byl velmi dobře, až pedagogicky uchopen. Zas třeba rozhovor se Staškem Bubíkem měl úplně jiný drajv – bylo to živé a příjemné. A vidíte – teď jsem vyjmenoval tři – a je to KS, AC a CB.

Vyrábíte i praktické materiály. Z čeho při jejich sestavování čerpáte?

Možná to bude znít divně, ale nejvíc z modliteb. V nich vyvstává to, z čeho by se měly skládat, a na základě toho shromažďuji knížky na jedno téma a pak se z nich snažím udělat extrémní výcuc. Držím se jednoho: přál bych si, aby i člověk, který se na to podívá potřetí, našel něco nového. Lekce nejsou dělány jako kázání, ale často je to velmi hutných 20 minut, aby to člověk nestihl „pobrat“ najednou, ale musel se k tomu vracet.

Proč je pro vás tak důležité žít s Bohem naplno?

Jsem přesvědčen, že moje životní povolání je přivádět lidi ke Kristu. Vidím v tom úplnost – díky Kristu máme přístup k Bohu, díky Kristu můžeme mít rádi lidi kolem sebe, díky Kristu můžeme sami sobě odpouštět, tak jako mně bylo odpuštěno. Provází mě to nejen v kazatelství, ve škole, v podnikání, ale i v Shema projektu. Myslím, že Bůh vlastně není prioritou. Prostě má být v každé oblasti našeho života. Víra není „To Do List“, ale je to neustálé prožívání Boha ve všem.

Běháte maraton a jezdíte na kole (a při tom odpovídáte na telefonáty z neznámých čísel)… Patří vytrvalost a otevřenost neznámému do vaší charakterové výbavy?

Jednoznačně patří. (smích) Boha hodně vnímám, když jsem v zápřahu. Když běžím 5–10 km, tak mi často připadá, že se nemám čas modlit. Ale když běžím dvě hodiny, tak mám čas – i na modlitbu. V dětství jsem měl rád příběh Erica Liddela – Skota, který běhal a říkal: „Když běžím, tak cítím Boží přítomnost.“ Je to spojené se zátěží – čím je větší, tím se cítím blíž Bohu. A vytrvalost je můj charakterový rys, který je spojen s více věcmi. Ale sport hodně věcí o životě naučí.

Kdy se cítíte opravdu šťastný?

Když si to dovolím. Když si uvědomím sám sebe – kdo jsem a jak se mám. Když mohu Bohu důvěřovat, že je se mnou, když u toho vnímám vlastní tep. Když si ráno kleknu a při dechovém cvičení vnímám svůj dech. To jsem opravdu šťastný. U běhu je to hodně výrazné. Na studiích mě oslovila jedna myšlenka z pravoslaví – Bůh je nám blíž než vlastní srdce a s naším tepem můžeme vnímat jeho blízkost.