(Nejen) s Kubou podle Jakuba (1,27)

Můžeš popsat svoji cestu od projektu práce s mladými PLAN/E k projektu Pobyty pro Ukrajinu?

Vždycky jsem toužila po spolupráci s mladými lidmi kolem deseti až dvanácti let, protože se mi zdá, že mají lépe „očichanou“ dnešní situaci a vědí, co svět potřebuje. Tak se rodil a tak teď „poletuje“ Plane. A bylo úplně přirozené, když Jakub Zajíc, který také s Plane spolupracuje, přišel s nápadem, že by rád pomáhal Petrovi Húšťovi na pobytech pro sirotky a vdovy po padlých mužích z Ukrajiny. Tak jsme tam za Plane vyslali zástupce – jeli Kuba a Monika jako worshipeři a schopní organizátoři. Monika je všeuměl, který dokáže lidi stejně dobře pobavit jako něco nového naučit, a navíc disponuje dovedností nového cirkusu, což je disciplína, která se v poválečných zónách využívá už dvacet let.

A tak to začalo. A vedle naší běžné produkce a tvorby Plane jsme se najednou ocitli v úplně novém projektu, který začal organizovat Jakub jako svoji prioritu – a narodily se Pobyty pro Ukrajinu. Ukrajinští dobrovolníci byli už v roce 2024 s únavou na pokraji sil a potřebovali pomoct nejen s vlastní náplní pobytů pro sirotky a vdovy, ale sami si potřebovali někde odpočinout. Někde, kde na ně aspoň chvíli nebude působit tlak války.

Pro mě, ať už v tom projektu mám jakoukoli úlohu, je to srdeční záležitost – mohu to duchovně podpírat a mohu být oporou i pro Kubu, protože nás provází spousta i soukromých rozhovorů a modliteb. A za to jsem moc vděčná.

Duchovní obalení a psychický „restart“, jak jsi ho teď popsala, jste svou péčí poskytli už skoro stovce lidí, kteří pomáhají zoufalým lidem ve válečných podmínkách na Ukrajině. Asi se ale nejedná jen o věřící dobrovolníky. Jak na české křesťanské prostředí reagují?

Většina těch lidí jsou křesťané, ale s těmi, kteří ještě křesťany nejsou nebo stojí na prahu své cesty víry, jsem se setkala při letošních relaxačních dnech, které uzavíraly pobyt pro sirotky a vdovy na konci ledna v ukrajinské Poljaně. Tam jsme měli možnost mluvit s lidmi, kteří třeba poprvé v životě drželi v ruce Bibli. Prošli tím pobytem jako maséři nebo jinak prakticky pomáhající. A bylo zajímavé, že u nich – stejně jako u těch sirotků a vdov – jsme viděli úplnou změnu v obličeji třeba už druhý den. Pán Bůh je pozvedl. Poznávání Bible jim přineslo do života naději a úsměv. A to je něco, s čím jsem se na české půdě zas až tak nesetkala.

Za ten rok a půl existence projektu jste udělali spoustu práce – pobytů pro ukrajinské dobrovolníky bylo už několik a před sebou máte další. Co je vaším motorem?

V první řadě určitě ti lidé. Když vidíme jejich snahu, když vidíme, že sama ředitelka traumacentra Viktorie má pořád kde brát, protože bere od Boha. To se těžko dá popsat slovy, to se musí zažít. Jinak má ta pomoc různé a různě organizačně i prakticky náročné roviny. V lednu, poté, co jsme se vrátili z Ukrajiny, ještě následovaly pobyty rodin na Kravařích – tam šlo hlavně o zabezpečení dobrého místa a pak už „jen nějaké té zábavy“, aby si mohly dobrovolníci u nás odpočinout. Do organizace se zapojili další lidé z dalších církví. Z našich spolupracovníků tam byli maséři. Celkově to pro nás tedy bylo jednodušší.

Ale teď máme před sebou zatím nejnáročnější akci – v červnu na Slovensku na Králově Lehotě, to je taky novinka, že vyjedeme za hranice. Ale byla to nutnost – potřebovali jsme zařízení, kde by se toho nemuselo mnoho upravovat a kam by se vešlo 140 lidí. To už není malá skupina. Na to se nabalují další dobrovolníci, přátelé. Ale i duchovní a finanční pomoc v tom mohutně roste. Já tam nebudu moct být osobně, ale mým úkolem je, aby i slovenská církev a dobrovolníci, kteří tam přijedou pečovat, mohli sami z tohoto programu čerpat a dostávat naději, že s Pánem Bohem je možné projít i nebezpečnými situacemi k většímu poznání Boha i lidsky k budování vlastní osobnosti. Za to se modlíme a to teď hledáme – jak to slovenské církvi zpřístupnit, aby se ti, kteří budou cítit do projektu Boží povolání, mohli přidat.

Zmínila jsi Viktorii Raychynets – ukrajinskou psychoterapeutku, která dělá mezi vdovami na Ukrajině neskutečnou, životy zachraňující práci. Jezdí se skupinami na Pobyty pro Ukrajinu jako ten, kdo tam slouží terapiemi, nebo jako ten, o koho se pečuje?

Jako ten, o koho je pečováno. Měla jsem velikou radost, když jsem v listopadu v Olomouci viděla, že se jí opravdu podařilo z role pečujícího vystoupit. Trochu jsem se bála, že tu svoji terapeuticko-pastýřskou úlohu nebude schopná opustit. Na ní není moc vidět únava – je stále stejně usměvavá a nabitá energií. Ale měla jsem dojem, že jakmile vstoupila do toho útulného, upraveného hotýlku, že přepnula. Možná si i vzpomněla na dobu, kdy žádná válka nebyla – věřím, že si mohla odpočinout.

Prezident republiky Petr Pavel a paní Eva Pavlová přijali ve středu dne 12. listopadu 2025 na Pražském hradě dobrovolníky a organizátory projektu Pobyty pro Ukrajinu. Bylo to plánované? Co takové ocenění pro tyhle dobrovolníky znamená?

Začnu od konce. Myslím si, že to pro ně znamená strašně moc. Válka je opotřebovávací mechanizmus a i ten největší borec, i ten, kdo si zvykl na drony nad hlavami každý den – i ten ztrácí energii. Protože je to pořád dokola. Není jasně vidět, kdo je na tom hůř – možná máte před očima ty viditelně zraněné. Tihle dobrovolníci to z Boží milosti přežívají ve zdraví, ale to neznamená, že jsou na tom dobře. A neznamená to ani, že svoji úlohu umí vidět pořád jako důležitou a Bohem používanou. A právě přijetí panem prezidentem – ačkoli jsme dlouho nevěděli, jestli to vyjde – byla pro našeho hosty nesmírně důležitá zkušenost, že je hlava nějakého státu ocení, chce jim podat ruku a soucítí s nimi. Krásné bylo setkání s paní Pavlovou, její zájem i o návaznou komunikaci. A pro mne osobně byl nejsilnější zážitek celého pobytu, když Viktorie dávala panu prezidentovi dárek – obraz, na kterém byla zobrazena část nejtěžších momentů, které se ve válce staly, a uprostřed těch situací neochvějně stál náš Pán. A Viktoria tak všem byla na tom obrázku schopna srozumitelně vysvětlit evangelium pro Ukrajinu a vlastně pro nás všechny.

Pikantní na tom bylo i to, co bylo „za tím“. Jedna moje dobrá spolupracovnice a modlitebnice zajásala, že jsme dostali pozvání na Hrad s tím, že se modlí, abychom mohli říct panu prezidentovi evangelium. Skepticky jsem se pokusila dostat ji nohama na zem. (smích) Ale když jsem viděla, jak Viktoria předávala to, co je pro ni v životě nejdůležitější, tak jsem si na tuto sestru vzpomněla – že se modlila právě za tuhle chvíli. Od té doby si dávám pozor na to, za co se modlí. (smích)

Čím je tento projekt pro tebe samotnou? S jakými motivy a očekáváními jsi do toho šla a jak to vidíš dnes?

Ten projekt se do světa otevřel v lednu 2025. Vypadá to jako megaprojekt, ale to velké v něm způsobil Pán Bůh, ne my. Za tu dobu se nesmírně změnila spousta věcí. U lidí, kteří jsou v tom projektu aktivní, vidím růst. Rychlý růst, který normálně odpovídá spíš rokům než měsícům. Pro mě samotnou je to potvrzení. Věřím tomu, že přišla doba, kdy to nejdůležitější mohou vést mladí lidé. Protože mají jiný nadhled, do jiné situace se narodili a mají v sobě motor, který je pouští dál. A mají energii, kterou jim dodává Hospodin. V církvi je velmi potřebujeme. Moc bych si přála, abychom předávali lidem, jako je Kuba, vedení služeb, ve kterých stojíme, protože oni dokážou současným způsobem, rychlostí i jazykem vést projekty, se kterými my bychom si už nevěděli rady.