Afrika je živel

Začnu trochu netradičně, v jazyce, který samozřejmě každý hned pozná. (úsměv) Habari Lída. Unavyo vipi?

Tak to jsme rovnou v misionářské zkušenosti – posbíráš si informace, přijedeš na místo – a zjistíš, že všechno je jinak. A dokonce ani nedokážeš položit prst na to, proč. (úsměv) Ta otázka je svahilsky správně, najdeš ji ve slovníku, ale já osobně ji nikdy od nikoho neslyšela.

Tak jak se tě lidé v Keni zeptají, jak se máš?

Zeptají se jen tím slovem „habari“, což znamená „novinky“. A třeba připojí „dneska ráno“ nebo „doma“. A odpověď je vždycky: „Dobře.“ Není to dotaz na reálnou situaci, je to pozdrav. Rozhodilo by je, kdybychom začali odpovídat ve stylu „no, dneska mám těžký den“.

Je vidět, že už máš pár lekcí za sebou. (úsměv) Takže – proč zrovna svahilština a jak dlouho se ji učíš?

V Keni jsme s manželem pět měsíců, s naší třetí parťačkou Haničkou Fišerovou máme, pokud do toho něco nevleze, lekce svahilštiny třikrát týdně. Keňa a tento cíp Afriky je rozdělena na spoustu kmenů. Oproti našim regionálním dialektům si ale tamní kmeny mezi sebou regulérně nerozumí – a svahilština je zastřešující jazyk smíchaný tuším převážně z arabštiny, z afrických jazyků a něco má z angličtiny. Můj muž Jirka říká, že nejhorší je, že není podobná ničemu. Je to výzva jak pro nás, tak pro našeho učitele, který není zvyklý učit dospělé – snažíme se v tom zaběhnutém jazykovém chaosu najít pro nás uchopitelný řád a objevujeme mu gramatická pravidla. Je to dobrodružství. (smích) Ale úžasná věc je, že tam v důsledku dávné kolonizace opravdu všichni mluví aspoň trochu anglicky.

Když se v českém křesťanském prostředí řekne “Lída Matušková”, člověk si okamžitě vybaví Rádio 7 nebo nějaké větší setkání, kde kážeš, moderuješ nebo překládá z angličtiny, případně poradenské centrum UNITED. Do Keni jste ale odjeli žít natrvalo. Vím, že je to na román, ale můžeš se pokusit shrnout, jak ses s manželem dostala až tam a co tam děláte?

U mě příběh téhle misie sahá do mých dvanácti let. Ještě jsem nebyla věřící. Ležela jsem tehdy v cestopisných časopisech, které psaly o oblasti, která je teď naším domovem. Tahle oblast národních parků Masajmara a Serengeti (Tanzánie) mě táhla a přála jsem si tady jednou žít. Pak střih – žila jsem s Bohem a naplno jsem se zapojila do toho, co bylo potřeba v ČR. Za těch 20 let v Rádiu 7 jsem moc vděčná, je to krásná práce, Bohem darovaná. Ale ten dětský sen zůstával někde na pozadí. Někde na začátku jsem měla v modlitbě takové vidění, jak dělám rádio pro Afriku. Viděla jsem ženy, které sedí u rádia v chýši, dost podobné těm, jaké tu potkáváme. Naslouchají nějakému biblickému vyučování a pak se ve skupince modlí, povzbuzují, pomáhají si, dostanou biblické slovo. Tenhle obraz se ve mně zaseknul. A já jsem na to Duchu svatému řekla: „Ano, rozumím a půjdu.“ Šlo jen o to, kdy. A uběhlo sedmnáct let, kdy jsem se několikrát Pána Boha ptala, jestli už je ten čas. A Pán říkal: „Ještě ne.“ A já jsem odpovídala: „V pořádku, práce je tady pořád dost.“ To je důležité – i když člověk na něco čeká, má žít život naplno. Bůh nás vede i během toho čekání, tady a teď.

Jirkův příběh se začal psát zhruba v roce 2020, kdy mu Pán Bůh v jedné vypjaté životní chvíli dal v modlitbě naprosto nečekané pozvání a ukázal mu na zahraniční misi. Pozvání pro muže, který v životě o ničem podobném nepřemýšlel, neuměl jazyky, neměl kontakty. Ale když člověk zaslechne Boží volání a nezpochybnitelně ví, že je to Pán, tak udělá krok víry. A já jsem šťastná, že mám muže, který dělá kroky víry. Tehdy Bohu odpověděl: „Vůbec nevím, co to znamená, vůbec si to neumím představit, ale pokud mě do toho voláš, tak já to pozvání beru.“ Znamenalo to už tehdy udělat některé praktické kroky.

A pak jsme za tímto povoláním začali jít společně. Na přelomu roku 2024/2025 jsme se vypravili na okružní cestu po Africe. Navštívili jsme asi osm nejrůznějších služeb. Nejprve v Keni, pak v Tanzanii. Na všech místech nás velmi oslovilo, jak úžasnou práci tam lidé dělají. A jak jsou pokorní směrem ke své komunitě. Nevymýšlejí vymyšlené, ale snaží se pomáhat lidem na tom místě, kde jsou. Když jsme pak letěli zpátky, tak jsme se na sebe podívali a jeden druhému jsme řekli: „Víš, které místo je pro nás?“ Do té doby jsme to nechávali otevřené. A oba jsme řekli: „Vím.“ A oba jsme řekli místo: oblast Bondo, u Viktoriina jezera v Keni. Místo, které jsme navštívili úplně první v celé té řadě. Našli jsme tam rozestavěnou práci, do které nás Pán Bůh zavolal. Abychom na základech vybudovaných služeb prostě stavěli dál. Konkrétně se jedná o 20 let trvající práci ShineBean, což je organizace, která z České republiky skrze Renatu Rokůskovou z baptistické církve začala na místě práci. To ona za nás prošla těmi slepými uličkami nepopsaného terénu, které služba zpočátku mívá.

I když člověk na něco čeká, má žít život naplno.

To zní jako geniální Boží puzzle… (úsměv)

Pro nás to byl jeden z mnoha zázraků – když nám vyprávěla, jak dlouho se modlí, aby nějaký člověk z Čech, nejlépe pár, byl na místě a tu práci vzal a začal rozvíjet; jak vymýšlí, koho má zkontaktovat, jak by to měla zpropagovat, jak má někomu říct, že by bylo nejlepší, kdyby se přestěhoval do Keni… A místo toho přijdeme my, úplně připraveni, s touhou zapojit se do toho, co dělá.

Dalším zázrakem je rozestavěná stavba služby Hanky Fišerové, kterou čtenáři Brány určitě znají díky její celocírkevní službě vedoucí pěveckého sboru Effatha. Sbor ji do Keni vyslal na rok - předcházelo tomu pár návštěv, a hlavně dva ročníky letních Art Campů, ve kterých Hanka s týmem odsud z ČR investovala do dětí, do kterých nikdo neinvestuje. A ona vytvořila formát, ve kterém se děti setkají na takovém příměstském (asi spíš „příbušním“) táboře, ve kterém společně s lektory dělají divadlo a výtvarné činnosti. Je to prostor, kde se v dětech probouzí nejen kreativita, ale mnohem víc – sebevědomí, odvaha pouštět se i do dalších věcí. Zároveň ale nepřehlížíme ani jejich základní potřeby – na každém campu dostanou pořádně najíst, což je pro některé docela výjimečné – doma někteří z nich jedí třeba jenom ob den, protože jídla není dostatek.

Co s dětmi zážitek z tvorby dělá?

Tým zjistil, že kde se otevře kreativita, tak tam se osobnost rozvine. Obrací se jiným způsobem k Pánu Bohu, protože Bůh je ten největší kreativec a s člověkem se v té lidské kreativitě setkává. Do toho se odehrává i dramatický osobnostní růst, protože děti, které nevidí mnoho naděje, těžko zachytávají svoji hodnotu. V tom stvořitelském momentu, ve zjištění, že sami dokážou něco stvořit, se narovnávají. Moje největší touha je vidět, jak se děti i dospělí z toho lehkého předklonu deprese nebo i hlubokého sklonění se před okolnostmi narovnávají. Děti skrze kreativní činnosti dostávají mnohem víc než jenom zábavu na týden. Hanka to tam v rámci Art Campu zasela už v prvním roce svého působení.

Zdá se to připravené na míru, jako byste přišli domů. Není nemístné ptát se na tvoje první dojmy z Afriky…?

Ale já jsem tam ta nová! (smích) Takže pořád můžeme naprosto zodpovědně mluvit o prvních dojmech. Asi nosná myšlenka pro mě je, že Afrika je živel. Ve způsobu života, v přírodě, ve způsobu řízení, ve všem. Já jsem poměrně dost energický člověk, ale tam jsem zjistila, že mám zdatného sparing partnera – Keňu jako takovou. Má v sobě neskutečné množství energie, která vlastně člověka nutí v každém okamžiku reagovat na okolnosti. Myslím, že se ten dojem ještě časem prohloubí, ale už teď vím jedno: v Čechách jsme zvyklí mít projekt – řekněme, že nakoupit v Lidlu – a s velkou pravděpodobností se to stane – dojedu, nakoupím a vrátím se. Okolnosti, které by do toho vstoupily (třeba uzavřená silnice), jsou něco, s čím se nepočítá. V Keni se ale věci stále dějí a okolnosti jsou to hlavní, co řídí den, co řídí přístup k životu. Člověk zde stále objevuje. Můj muž říká, že nejlépe mu Keňu symbolizuje cesta na naši farmu. Silnice v Africe jsou kapitola sama o sobě, ale naše cesta na farmu je prašná, doslova každý den jiná. Někdy má člověk pocit, že se změní i během pár hodin. Co s ní udělají deště, jak funguje projetí dvou tří náklaďáků. Pořád musíš být koncentrovaná, nelze přepnout na autopilota. Myslím, že to nedělají ani místní, tím spíše my. Vlastně na všechno musíme znova přicházet, protože život okolo vás je pokaždé jiný. To nás dostalo a pořád dostává. Když jsem se teď vrátila do Česka, tak se dívám, když jedeme tou krásnou českou krajinou – a víš, co dělají české lány? Šeptají všššš… vššš… Distingovaně, disciplinovaně se tam ty klasy vlní. A víš, co dělá keňská krajina? Wuáááá!!! Valí se na tebe ze všech stran. Pulzuje. Cestička doslova do odpoledne zaroste křovím tak, že tím pomalu neprojdeš. V Keni je všechno živelné a proudí to.

Tohle může v Evropanovi vyvolat buď naprostý stres, anebo naopak naprostý pocit svobody, protože to musí pustit z rukou. Co to udělalo s vámi?

Asi do nějaké míry kopírujeme misionářské příručky – na začátku skutečně byla euforie, ale velmi brzy člověku dojde, že na nic nemá rutinu, že se vlastně o nic nemůže opřít. Třeba i v mezilidských vztazích. Prostě nevíš, jak fungovat. I pro české lidi jsem se svojí energií byla někdy trochu blázen, ale tam s ní musím pracovat úplně jinak. Protože pro ně jsem prošedivělá dáma, důstojná žena – nemůžu prostě blbnout. A přišel silný respekt. Není to strach, ale bere to energii, úplně jiným způsobem. Někdy si říkáme, proč jsme po dni unavení, když jsme toho zas tolik neudělali. Výkon tady je v tom, prostě projít dnem.

Jak rozdílný je život českého a keňského křesťana?

V Keni, mnohem víc než v Čechách, je třeba rozlišovat, kdo chodí do církve a kdo má skutečně osobní vztah s Ježíšem. Křesťanství je tam obecně přijímáno, žít jako křesťan je přirozené. Jiný příběh ale je žít nejen návštěvami církve, ale i křesťanskými hodnotami. Musím být ale v přístupu k tomuto jevu velmi opatrná, protože to, že se v naší společnosti některé věci nedělají, neplyne z naší morálky, ale spíš z toho, že máme blahobyt. Nevíme, co by to s námi, maminkami, skutečně udělalo, kdybychom viděly, že nemáme co dát dítěti do úst, že pláče a bolí ho bříško hlady. Jestli bychom v tu chvíli nesáhly po nějakém kompromisu, nechtěly si někdy urvat něco málo i pro sebe namísto altruistického dávání přednosti druhým a podobně.

Mluvíš o prostituci?

Ano. V naší oblasti je velmi koloniálním způsobem rozvinutá těžba zlata. Těžaři vytěží surovinu,podemelou vesnici, která se pak propadá, zlikvidují krajinu a jdou dál. S tím ale vytěží i komunitu – v prostředí, kde se zrovna těží zlato, maminky přestávají z políček dřinou získávat to málo, co by děti uživilo, protože rychlejší zisk je posloužit dělníkům. A křesťan se buď může pohoršit, anebo se zkusí postavit vedle nich, podívat se do jejich života, vidět, proč to dělají, a přistupovat k tomu úplně jinak než moralistickým: „Ale to bys neměla!“ To je pro nás obrovský motor – máme naději, že jim můžeme pomoct – vzít za ruku je i jejich děti a naučit je hospodařit na políčku tak, že přinesou domů jídlo, aby maminka mohla zaplatit školné a koupit boty a uniformu za prodanou úrodu.

Jiný kraj… Změnil se ti kromě pohledu na věci i verš, který tě do té doby provázel životem? Oslovuje tě v Keni nějaký víc než v Evropě?

Spíš naopak. Můj životní verš je: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,20)

Tisíckrát jsem to deklarovala, žila a přivlastnila si úplně od samého začátku své křesťanské cesty. Život v Keni to ale posouvá na úplně jinou úroveň závislosti na Duchu svatém v praktických věcech. To je nesmírně zajímavá věc, dovolit Duchu svatému, aby vedl naše kroky, od rozhodnutí, kterou cestou dojet na farmu, až po způsoby služby a její důrazy, které jsou v mnoha bodech tolik odlišné od těch evropských. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ je něco, co v Keni zažíváme každý den, i omyly v tom, jak málo se na něj dokážeme spoléhat. Zažíváme, kolik nás síly stojí, když si něco vymyslíme sami, místo abychom to svěřili Pánu a počkali na něj. Protože Bible říká, je dobré potichu čekat na Hospodina. Hodně záleží na tom umět počkat a udělat věci až v tu správnou chvíli. A ještě bych se v tom verši posunula o kousek dál k verši, který pro mne nebýval tak důležitý, ale teď je to pohled do Keni. Apoštol Pavel tam říká: „Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“

To je přesně ono. Lidé stále ještě věří, že když budou dělat dobré věci, tak to nějak vykompenzuje ty, které třeba úplně nezvládají. Prostě výměnný obchod. Ale kdyby šlo dosáhnout spravedlnosti z dodržování zákona, tak by nebyl zapotřebí Ježíš a jeho milost. A to je vlastně náš úkol – zvát je blíž k Božímu Synu. Nechceme vyrvat to, co mají. Jen je v rámci jejich přesvědčení přibližovat blíž ke Kristu.

Náš zážitek z první cesty: Náš kontaktní člověk na místě, pastor Paul, řekl: „Vezmu vás na návštěvu k panu profesorovi Barakovi.“ Vysokoškolsky vzdělaný člověk – to má v oblasti velký status. Dozvěděli jsme se, že se zabýval nějakým genetickým výzkumem. Měl přes sedmdesát let, to je další status, protože v Africe je úcta ke stáří, ne jako v Evropě, kde je ten věčný kult mládí a staří už jsou na odpis. Zkrátka to byl velmi vážený muž, autorita ve společnosti i v církvi, do které chodil celý život. A pastor Paul nám vyprávěl, že předtím, než my jsme přiletěli, ucítil, že ho Duch svatý vede, aby profesoru Barakovi přinesl evangelium o záchraně. A tenhle muž ve svém věku po desetiletích chození do církve poprvé přiznal Pánu Ježíši právo na svůj vlastní život.

Setkání s ním byl pro nás jeden z nejdůležitějších momentů našeho vision tripu. Přála bych vám vidět jeho naprosto dětskou oddanost. Uvědomili jsme si, že tam lidé mohou chodit do církve, vypadat jako křesťané, požívat velkou úctu, ale že je v jednu chvíli Duch svatý pozve. V tu správnou chvíli. A my na ni budeme čekat, tak jako čekali jeho blízcí. Jeho žena nám říkala, že samozřejmě věděla, že nemá vztah s Ježíšem a že se celá léta za něj modlila. A že den, kdy svůj život dal Ježíši, pro ni byl nejšťastnějším dnem. Pastor Paul měl tu odvahu říct mu, že potřebuje přijmout Ježíše.

A druhý můj verš je z Izajáše 50: „Panovník Hospodin mi dal jazyk učedníků, aby uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“ Ten den, kdy jsme měli jet k pastoru Paulovi, mě Duch svatý probudil někdy ve čtvrt na pět a dal mi ten verš a já jsem vůbec nevěděla proč. A tak jsem si ho jen založila v Bibli a říkala si, že jeho čas zřejmě přijde. A když jsme přijeli na návštěvu k profesoru Barakovi, tak jsem mu ten verš předala. A ten důstojný a vážený muž měl v očích slzy a řekl: „To jsem potřeboval slyšet.“ A jako dítě začal listovat Biblí a říkal: „Já si to tady zaškrtnu, Pán Ježíš přes to ještě ke mně bude mluvit.“ A já jsem hleděla na tu změnu a na to, jak najednou kapitulují všechny kredity a úspěchy a zůstává jenom to nadšení, že byl nalezen Pánem Ježíšem a opravdu zachráněn.

Jaké další zázraky jste tam zažili?

Zažíváme zázraky v situacích, které nemůžeme ovlivnit, které nedokážeme ani domyslet, kam nemůžeme dosáhnout. Třeba když jsme potřebovali získat pracovní vízum. Nějakou dobu mohou být misionáři v zemi na turistická víza, ale pak je nutné pobyt legalizovat. Byli jsme požehnáni tím, že jsme měli člověka, který se těmito oblastmi zabývá, říkáme mu „půlprávník“. Sdělil nám, že na status akreditovaného misionáře prostě nedosáhneme. Ale existuje status „misionář v profesi“, který má kratší a dražší povolení. Tak jsme zažádali o tohle. A pak se stal ten zázrak: Někdo na úřadě naše žádosti skutečně četl (!), vyhodnotil, že moje služba v TWR je misijní činnost, a sám o své vůli tu moji žádost posunul o level výš. Takže Jirka a Hanka mají dvouletá víza profesionálů a já tříleté levnější. Děkovali jsme za to Pánu, protože jsme dostali víc, než o co jsme prosili. A ještě mám jeden příběh, který se týká naší farmy. Jeden z klíčových projektů, které děláme, je farma, která má dneska bezmála dva hektary, dosahuje až k Viktoriinu jezeru. A na téhle farmě chceme vybudovat různá tréninková políčka a chceme tam přivážet lidi, aby si tam mohli farmaření vyzkoušet a učit se tím. Je tam dost divočina. Navíc když tenhle pozemek prodávali, tak nějak zapomněli říct, že to je záplavová oblast. Když pak přišla doba dešťů, voda úplně všechno, co bylo zaseto, spláchla. Byla to velmi těžká situace. Naštěstí ale Pán Bůh dává i do přírody mechanismy, které pomáhají, a dává moudrost lidem, kteří je dokáží odhalit. A my máme spolupráci s českými permakulturisty a lidmi, kteří se zabývají způsoby, jak si příroda umí poradit sama.

Ta farma je teď postavená úžasným způsobem – s různými remízky, stromy, aby se lámal vítr… A musí být ještě protkána sítí hlubokých kanálů, které tu vodu stáhnou a odvedou do jezera. Na to je potřeba kopáč. Takže jsme poprosili pastora Paula, jestli by nám ho v místní komunitě, kterou zná, nesehnal. Přišel Felix, sympatický mladý muž. Po pár dnech jsme si všimli, že velmi dobře pracuje, jinak než ostatní, třeba že po sobě uklízí nářadí. To se tu neděje. (smích) Tak jsme ho pozvali na večeři, abychom mu pověděli víc. Že farma má být místem, kam budou přijíždět skupiny dětí i dospělých, aby se učili nejen zemědělství, ale i o Pánu Bohu, o tom, kdo jim do té jejich země tu úrodnost dal. A kdo je může narovnat. A Felix povídá: „Já jsem znovuzrozený křesťan a mám od Pána povolání evangelizačně sloužit mládeži.“ A my jsme si říkali: Aha… ale to jde i na farmě, nemusí jen kopat kanály. A mysleli jsme si, že tam někdy časem vznikne i duchovní centrum. Ale následující týden nám Felix povídá: „Začal jsem se bavit s mládežníky z vedlejší vesnice a čtyři uvěřili, vydali život Pánu Ježíši.“ Aha… tak asi musíme tu skupinku začít hned. Narychlo jsme sháněli truhláře, který by tam udělal aspoň nějaké sezení, a Felix nám v tom vydatně pomáhal, protože je vystudovaný stavební inženýr. Když jsem mluvila o beznadějnosti, která v Keni v mnoha věcech panuje, tak jednou z nich je i to, že když už někdo vystuduje, často nesežene práci. Ale Pán Bůh Felixe přivedl k nám a jeho schopnosti stavebního inženýra jsou k nezaplacení.

Na první setkání nepřišli čtyři mládežníci, ale přišlo jich ve třech vlnách celkem asi čtyřicet. A na dalším vydali život Kristu další čtyři. Vůbec jsme to nečekali. Felix je jeden z nich, ale zároveň v nás má podporu, prostor, připravené vyučování a na místě dělá spolu s Hankou to, co může udělat jenom on. Trošku to připomíná ty rádiové skupinky. Vnímáme v tom duchovní stránku naší práce – že nás Pán Ježíš volá, abychom pomalounku a v malém budovali jakési hnutí lidí, kteří u nás něco naberou a půjdou dál. Odjedou do svých míst, třeba vzdálených, a přivezou tam tu „Boží infekci“. A na Felixově příkladě vidíme, že to je to, co Pán Ježíš chce, co dělá, co pro nás připravuje. Abychom byli požehnaně nahraditelní. Protože my jsme na misi vyjeli, když nám s Jirkou dohromady bylo 110 let. (smích) Jednorázový projekt vyprší, finance utečou, lidé zase odjedou zpátky, a tím to skončí. Ale my tu můžeme vybudovat lidi tak, že se oni sami budou schopni uživit z bohatství své země, duchovního i hmotného.

Celou vaši misii jste nazvali „Boží život v Africe“. Odráží se v tom názvu vize, kterou jsi právě popsala?

Ano. Vnímáme, že ten Boží život proudí a naším úkolem není napojit lidi na nás, ale na Boží život, který je v Keni hojný. Nejsme v saharské oblasti, kde je skutečně jen písek. U nás je život a my jen pomáháme se na něj napojit, čerpat z něj a stát se zdrojem. Těšíme se, až se lidé, kterým my posloužíme, sami budou stávat zdrojem pro další lidi.

Misie znamená dělat věci, které jste nikdy nedělali – to je věta z vašich zpráv. Zažili jste už i těžké dny – Jirka byl nemocný. Jak jste tím prošli? V čem se liší marodění v Africe od toho v Evropě?

Největší rozdíl je v mnohem větším vědomí nejistoty, kdyby se stav zhoršil. Kdyby Jirka měl ty vysoké horečky i další den, tak bychom museli hledat lékařskou pomoc. Nevím, jak tam vypadají nemocnice a zdravotní ošetření, nemoc jsme tedy prožívali s mnohem větším respektem. V Čechách prostě víme, že dostaneme špičkovou lékařskou péči, a bereme to jako samozřejmost. Ale osobně jsem velkým přítelem „babských rad“. Moji synkové by mohly vyprávět, co všechno jsem schopná vymyslet, abych nemusela jít k doktorovi. (smích)

Setkání jsou naplánována v nebi, ale modlitby lidí ten nádherný Boží plán ukotví na zemi.

Dotkla ses intenzity modliteb – v nemoci to asi krystalizuje, protože člověk tam mnohem jasněji vidí svoje limity. Co má teď ve vašem modlitebním seznamu nejvyšší prioritu? Nejde jen o naše modlitby – úplně jinak, než když jsme žili v Čechách, si saháme na sílu přímluvných modliteb. Vidíme, že ty věci tu byly postavené ještě před námi. Mám pocit, že lidé, kteří se za nás modlí, to staví svými modlitbami. Mnohokrát se modlí, jak umí, možná řeknou jen „tak jim požehnej“, ale Pán Ježíš si to používá jako stavební materiál. Setkání, jako to s Felixem, jsou jistě naplánována v nebi, ale modlitby lidí nějak ten nádherný Boží plán, ten Boží záměr, ukotví na zemi. Vybarví ho, zhmotní – a na nás už je jen do toho vstoupit. A to je možná odpověď – naše priorita v modlitebním životě je, abychom dokázali být naladění na vedení Ducha svatého tak, abychom nepředbíhali, ale ani nezaostávali, abychom měli v sobě pokoj, když nás okolnosti zastaví, a zároveň viděli, kde je máme naopak překonávat a jít. Protože ho nezbytně potřebujeme. Tohle je nejvíc.

Mluvíš o závislosti na Bohu, tak se zeptám na rovinu: Cítíš se tam Bohu blíž než tady? Třeba i díky přírodě?

Nejsem úplně ten typ, který má setkání s Pánem Bohem v přírodě, takže jsem měla během těch prvních měsíců období, kdy jsem byla Pánu Bohu naopak dál, protože jsem si připadala ztracená. Protože v tom neznámém ho člověk musí objevovat úplně nově. Sama sebe musím objevovat nově. Musím se učit nezaměřovat se na výkon a přijmout, že věci bude dělat on sám, ne já. Vnímáme, že naší misí je jenom žít ten život sám o sobě, ne projekty, ale život. Ale ono se to jednoduše řekne, ale velmi složitě žije. Večer zjistit, že za celý den je jen vyprané prádlo, nakoupeno a uvařeno něco k jídlu… U ručního praní jsem odmodlila hodinu a půl, na nákup se musí často, protože kvůli výpadkům elektřiny nelze dělat zásoby, a cestou na nákup řeším, proč se auto zastavilo a nejede.

Z pohledu výkonné české ženy jsem vlastně neudělala nic. To jsou věci, se kterými musím zápasit.V Česku jsem byla zvyklá, že domácnost je nejokrajovější okraj života. Tam vím, že mě Bůh vede nějakými vyšlapanými cestami – mohu mu sloužit svými obdarováními. Ale v Keni prožívám, že některá moje obdarování jsou úplně uspaná. Jako by tak ruka, kterou jsem byla automaticky schopna vztáhnout ke službě – konkrétně třeba službě ženám – byla amputovaná. Milovala jsem tu službu, šlo mi snadno vstupovat do krajiny ženské duše a dívat se, co tam dělá Ježíš, nebo pomoci obrátit ten pohled právě na něj… Tady to najednou nejde. Ty branky jsou ještě zavřené. Říkám „ještě“, protože věřím, že to je otázka času.

Ano, máte tam celý život před sebou. (úsměv) Kdy se vracíte?

Vracíme se 26. července, protože hned první týden v srpnu máme první Art Camp a druhý týden druhý Art Camp. Tady v Čechách jsme chtěli především navštívit různá místa, sbory, kde bychom vyprávěli o tom, co Pán Ježíš dělá a co se děje v Keni. Dynamického Boha, který zve, je ale samozřejmě možné zažít i tady. A máme i spoustu setkání a lékařských návštěv.

Jaký byl váš nejsilnější prožitek v České republice po měsících v Keni?

Že nejsme zapomenuti. To je úžasné zažít.

Čím by vám podle tebe lidé, které případně zaujal tento rozhovor a vaše misie v Keni, mohli nejvíc pomoct?

Nejvíc stojíme o zájem. Aby nás lidé pouštěli do dění svého života, do svých modliteb a přemýšlení – a všechno ostatní se z toho vyvine. Když necháte vejít nás a Bondo – to místo v zapomenutém kraji Keni, kde do té doby neviděli bělocha – do svého světa a nepustíte ho ze zřetele, když vědomě dovolíte, aby k vám Afrika a Boží život v ní vtrhly se svou živelností, tak se budou dít věci. Potřebujeme finanční pomoc, potřebujeme pomáhat lidem postavit se na nohy a odstartovat věci, které pak dál budou růst samy.

ptala se Eva Macková