Bůh mezi Romy

Začalo to ve chvíli, kdy mě kamarád oslovil jako zastupitelku města Litomyšle s otázkou: „Hele, ty partičky Romů před Billou a v podchodu – když jdu kolem, tak už se docela bojím. Co s tím budeš dělat?“ Nedělali nic závažného, jen byli hluční a znervózňovali kolemjdoucí. Moje první reakce ve stylu „no co – nic“ ale postupně přešla do přesvědčení, že to opravdu problém je a že to tak nevnímá jen on, ale delší dobu už i město. Začala jsem přemýšlet nad tím, co je to za teenagery a proč se tam takhle scházejí. A došla jsem k závěru, že jediná cesta je, aby jejich životy proměnil Pán Ježíš.

Začala jsem pátrat na poli sociální práce, mluvila jsem s různými lidmi. Rodící se projekt, který by mohl situaci v Litomyšli řešit, jsem nazvala „Naše partičky“. Protože ty děti jsou naše, jsou součástí naší komunity – a my se o ně potřebujeme postarat. Na schůzce, kde se sešlo asi 40 lidí, protože starosta pozval zástupce škol a všech možných organizací, které s těmi dětmi přijdou do styku, jsem otevřeně řekla, že nejlepší cesta je nabídnout jim evangelium. A pomyslela jsem si, že mě budou mít za blázna. (úsměv) Ale Pán Bůh dal, a oni to nějak pochopili a řekli k tomu svoje ano.

Musím říct, že naše zastupitelská platforma je vstřícná a vzájemně si naslouchající, město vnímáme společně a velmi hezky, rozumíme si napříč stranami. Nějaké konkrétní startovní body už jsem měla připravené. Jedním z nich bylo najít křesťanského streetworkera, který s těmi dětmi bude pracovat. A zastupitelstvo mi dalo zelenou. Tým dobrovolníků kolem mne už existoval – v Litomyšli funguje rozsáhlá práce s ukrajinskými uprchlíky, kteří se nachází na pomezí města, Rodinného centra a Církve bratrské – a tento tým se se mnou vrhl i do tohoto projektu. Je to ta největší pomoc, úžasná nosná síla!

Hledání streetworkera bylo intenzivní, trvalo asi čtyři měsíce, hodně jsem se pohybovala v romských komunitách. Bůh mi otevřel zase úplně nové obzory. Dala jsem si předsevzetí, že každé ráno cestou do práce zavolám dvěma lidem – buď někoho na tu práci oslovím, nebo dostanu kontakt, na který zavolám další ráno. Ale po pár měsících mi ty kontakty došly. Už nebylo kde brát. Všechny dveře jsme měli otevřeny – podporu města, zajištěné financování v rozpočtu Rodinného centra, plán, kde by se ty děti scházely a jak by se s nimi pracovalo. Hodně jsme se za to modlili a čekali, co bude. Všechno jsme měli, jenom toho člověka ne. Ale já jsem si říkala, že pro nás Pán Bůh přece musí někoho mít. A pak jsem jednou jela s kamarádkou autem a vyprávěla jsem jí, čím zrovna žiju. Projížděly jsme právě Českou Třebovou a já si vzpomněla na kluka, který tam bydlí – a který by mohl něco vědět. Hned z auta jsem mu zavolala – a on mi dal číslo na Janu Hrehovou, romskou pastorku z Apoštolské církve v Benátkách nad Jizerou, kterou potkal na romské konferenci.

Hned večer jsem vytočila její číslo, a jakmile zvedla telefon a já se představila, spustila jsem celou tu story. Že jsem zastupitelka, co děláme, že se chceme křesťansky věnovat Romům a že potřebujeme pomoct. Celou dobu byla potichu – a já si pomyslela, že je to další člověk, který si myslí, že jsem úplný magor. Ale pak řekla, že je to „prostě úžasný“! A pak už ani nevím, co říkala, protože jsem si od první vteřiny, co jsem ji slyšela, říkala: „Pane Bože, to je ona!“ Ale hned v té druhé vteřině mi bliklo, že je na severu a má svoji organizaci a práci, že to ona být nemůže. (úsměv)

Velmi rychle jsme se seznámily a na romské konferenci, kde jsem o celé věci mluvila přede všemi (a doufala, že se mi sami budou hlásit do služby), jsme se poprvé potkaly. Ale nikdo tam na moji výzvu nereagoval. Jen to její srdce – v rámci projektu Klíče a klíčky se stará o spoustu dětí. A začali k nám do Litomyšle z toho severu jezdit. A mezitím se nám na místo streetworkera přihlásila dívčina, která začala s Janou pracovat. Když přijeli poprvé, byla to Jana s manželem a dětmi a skupinka křesťanských romských teenagerů s cajonem a kytarou. „Prostě půjdeme po Litomyšli a posbíráme je. A pak přijdeme do kostela a budeme opékat buřty,“ to byl jejich plán. Říkala jsem si: no tak dobře, snad někdo přijde. Začali na nádraží, pak šli po hřištích – a večer jich ke kostelu přitáhli skoro šedesát. Stali se pro naši romskou komunitu táhlem, jakým bychom my sami nikdy být nemohli.

Doteď mi ten moment, když se mi vybaví v paměti, žene slzy do očí. Mnohdy člověk opravdu nechápe, jak mocně Pán Bůh žehná. Jsou to emočně velmi náročné chvíle – síla pozitivních emocí je někdy přemáhající. I to, že ty naše romské děti mají touhu a zájem o to, nechat se otesávat Božím slovem. Nečekala jsem to.

Samozřejmě nebylo všechno hned růžové – žijí své životy přítomností a okamžikem, ve kterém svůj temperament nasadí naplno, a pak se to rychle zhoupne zpět. Takže když přijede Jana, tak moc chtějí být aktivními křesťany, a pak zas pár dnů jejich zájem upadá. Ale dneska už je vidět, jak se jejich komunita proměňuje. Vnímáme ty posuny – jsou klidnější, zdraví okolní lidi, hrajeme s nimi fotbal… Jsou to drobnosti, ale lidé si toho všímají.

V lednu jsme se rozloučili se streetworkovou pracovnicí. Pomohla nám to nastartovat a jsme za ni vděční. Dojíždění Jany z takové dálky je ale náročné, tak hledání někoho stálého, kdo by mohl být s těmi dětmi v ulicích i přes týden, začalo nanovo.

Místostarosta nám řekl, že bychom potřebovali romského chlapa – a toho prostě neseženeme. A já jsem mu na to řekla, že jestli Pán Bůh bude chtít, tak ho seženeme. Ale projekt byl vypsaný a my jsme ho – kvůli dotacím – potřebovali sehnat do začátku dubna, tedy do 14 dnů. A já jsem měla ještě méně času než poprvé – začali jsme pro ty děti renovovat bývalou železniční výtopnu na komunitní centrum, aby se měly kde scházet. Teď je to hrubá stavba. V kostele je to fajn a lidé jsou velmi vstřícní, ale takovou dávku romské energie málokdo snese. (smích) Rádi bychom, kdyby v Litomyšli vznikl romský sbor. Od začátku máme jasno, že by to byl sbor Apoštolské církve, kterou v Litomyšli ještě nemáme. Byl by to první sbor Apoštolské církve založený Církví bratrskou. (smích)

Ale zpět ke streetworkerovi. Bylo to na modlitby. Hodně moc. A čtyři dny před prvním dubnem, kdy měl ten projekt začít, za mnou přišla vedoucí OSPODu s tím, že se seznámila s úžasným romským chlapem, Robertem, který bydlí nedaleko, a o projektu mu řekla. A on o ten projekt projevil velký zájem. Hned jsem mu zavolala. Druhý den jsme se sešli, vzal si čas na rozmyšlenou. A 30. března mi zavolal, že do toho s námi půjde.

Takže máme vysokoškolsky vzdělaného úžasného romského chlapa, učitele, s obrovskou láskou k dětem. Jana do Litomyšle dál přijíždí jednou týdně, ale Robert je s těmi dětmi skoro denně. A do toho budujeme komunitní centrum.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co mám před sebou, tak bych mu prostě nevěřila. Řekla bych mu, že se zbláznil. Je to jako jízda na divoké vodě. Vyrostlo to neuvěřitelně rychle, živelně, vlastně jako s těmi Ukrajinci. Ale je to plné Boží milosti, zázraků a dobrých srdcí. Vidím na tom, že moje představy o tom, jak kdo věří, jsou jen představy a skutečnost může být jiná – a že církev je víc než registrace u nějakého sboru. Boží církev prostupuje prostorami, které se vůbec nezdají být církevní. Učím se, jak může vypadat víra, i to, že ji mám respektovat a věřit, že to víra opravdu je. Není to pro mne těžké, je to pro mne objevné. Ta rozmanitost je osvobozující a obohacující.

Vždycky jsem věřila, že Pán Bůh je mocný a že ve složitých situacích pomáhá. Ale teď to velmi intenzivně žiju.

QR Podpora projektu, více na https://klub-vytopna.cz