Říkám, že si jedu odpočinout

Nedávno ses vrátil z Ukrajiny – vezl jsi tam humanitární pomoc. Vůbec poprvé jsi na Ukrajinu jel na přelomu ledna a února 2023, v únoru to tedy budou tři roky. Kolikrát už jsi tam už s humanitární pomocí byl?

K dnešnímu datu (30. 12. 2025 – pozn. redakce) je to 23, v únoru to už bude 24, protože na přelomu ledna a února plánujeme další cestu. Je to tedy sedm cest za rok, v roce 2025 jich bylo devět. Většinu cest jezdím s Jardou Vondroušem z Pardubic (máme založenou neziskovou organizaci Cesty pomoci z. s., která vznikla tak samovolně a jsou v ní lidé z různých koutů republiky – věřící i nevěřící, ale lidé, kteří chtějí pomáhat. Naším předsedou je František z Ostravy, Jarda a jeho přítelkyně Marcela a náš protějšek na Ukrajině Ola ze Žytomyru (a jiní). Minimálně 5krát jsem tam ale byl sám – buď Jarda nemohl jet ze zdravotních důvodů, nebo to byla cesta, kde dva lidi nebyli potřeba. Není to jen o tom, že se přiveze, rozdělí a rozveze humanitární pomoc, ale jezdíme tam i kvůli lidem samotným.

Ta první jízda byla první jen pro tebe, že?

Jarda od začátku války jezdil na hranice, odkud svážel lidi. Do Žytomyru jel snad jet dvakrát, než jsem do toho naskočil já.

Teď je pro vás ale Žytomyr jen první část cesty…

Je to pro nás základna, odsud pak vyjíždíme dál. Když dojedeme do Žytomyru, vydechneme, vyložíme, naložíme další věci a mažeme na východ – Charkov, Balaklyja, Barvínkovo, oblast pod Izjumem – a pak míříme na Pavlohrad a Dnipro. To jsou oblasti, které navštěvujeme. Jsou to oblasti, kde je relativně bezpečno.

Třiadvacet jízd je dost… Při takové frekvenci už ti asi dost splývají dohromady. Pamatuješ si tu první? Byla pro tebe jedinečná i něčím jiným, než že to bylo poprvé?

Do té doby jsem nikdy na Ukrajině nebyl. Asi nejvýstižněji to vystihuje slovo nejistota. Zprávy byly různé, nevěděli jsme, jak to funguje na hranicích, jaké jsou tam cesty, každý kilometr byl dobrodružstvím. (úsměv) Věděl jsem jen, že jedu do země, kde je válka. Taky jsem měl zkreslené představy o vzdálenostech. Tady je vedlejší město dvacet kilometrů, tam 120 km, takže dvě hodiny cesty. Přejet někam zabere hodně času. Tu první cestu jsme s Jardou jeli jen do Žytomyru, kde jsme se rozdělili. Jarda jel na Charkov a my jsme jeli na Dnipro, směrem k jihovýchodní frontě. Bylo to v době, kdy se na Ukrajině hodně vypínala světla (a navigační cedule byly kvůli ruským vojskům ničeny), a tak se stalo, že jsme již podle GPS byli v Dnipru (město srovnatelné s Prahou), ale žádné město jsme neviděli. Navíc to bylo těsně před půlnocí, od půlnoci byl komandantský čas (zákaz vycházení). A tak jsme zjistili, že už v Dnipru jsme – to bylo veliké překvapení (smích), a uprostřed té totální tmy jsme tam hledali adresu, kam jsme měli dojet. Později jsem takovou nejistotu cítil, jen když jsme jeli do nových míst.

Už na té první cestě cestou tam jsi věděl, že nejedeš naposled. Z pohledu zvnějšku ale žádné známky toho, že by to neměla být jen jedna cesta, nebyly vidět. Z čeho ta tvoje vnitřní jistota pramenila? A jakou roli v tom hrála tvoje víra v Boha?

Velkou. S Ukrajinou jsem byl spojený od začátku války – staral jsem se o ně u nás na vesnici, rukama nám prošlo asi 70 lidí. Na obci jsme jim v komunitním centru zřídili provizorní ubytovnu, kde byli 3–4 dny, než jsme pro ně našli východisko. Pomáhali jsme jim s ubytováním, s papíry, sháněli jsme jim školy pro děti, práci. V té době jsem byl osloven, jestli bych nesvážel uprchlíky od hranic. Tehdy jsem řekl: „Víš, Jano, já vím, že na to auto mám, ale taky vím, že tam teď nemám jezdit.“ Jezdilo tam mnoho lidí. Moje vnitřní jistota byla, že teď se mám postarat o lidi, kteří byli u nás. Během roku ta vlna opadala, uprchlíků ubývalo. A pak přišla ta otázka u nás na staršovstvu: „V Dnipru potřebují generátor a další věci, tak je nakoupíme. Ale jak je tam dostaneme?“ Tak jsem řekl, že to tam klidně odvezu, ale potřeboval bych někoho, kdo zná proces na hranicích, aby mě provedl.

A další člen staršovstva povídá, že slyšel o člověku, který tam jezdí. A to byl Jarda. Dodnes mi připadá jako zázrak, že jsme si od první chvíle tak sedli. Pro mě to celé bylo Boží řízení. Všechno, co se dělo, Pán Bůh připravil. Sám bych takového člověka našel jen těžko, jestli vůbec. Jarda mi později říkal, že po pár minutách rozhovoru se mnou věděl, že to se mnou půjde, že nejsem dobrodruh, co se žene za senzací. Čas i různé krizové situace, které jsme už zažili, ukázaly, že na spoustu věcí máme podobný názor a neženeme se do věcí, které už by šly přes hranu, máme nastavenou hranici rizika, přes kterou nejdeme. Nejde nám o to přinášet zajímavé příběhy, které by se určitě dobře prodávaly, i když je ta mise produkuje a nabízí, ale pomoct lidem tam a vrátit se v pořádku. I v relativně bezpečných mezích prožíváme a vidíme hodně zajímavých a silných příběhů i zázraků. Tím, že jezdíme velkou dodávkou s vlekem, jsme docela viditelný terč. Teď víc než před lety, protože drony už se dostanou hodně daleko. Jezdíme do Barvinkova, do oblasti pod Izjumem – a teď při poslední cestě jsme na silnici, která šla přes vrchol kopce, viděli několik míst, na kterých už Rusové zasáhli auta.

Je i ve tvém případě pravda, co se říká – že kdo jednou jede na Ukrajinu pomoct, toho Ukrajina chytne za srdce?

Myslím, že tohle platí o každém státu, do kterého jede člověk pomáhat, nejen pro Ukrajinu. Člověka chytne to, že pomáhá lidem, ne stát. Pro mě to dřív než Ukrajina byla Uganda.

Jak dlouho jezdíš na Ugandu?

Byl jsem tam víc jak desetkrát. V Mityaně má organizace „Jděte“ školu a internát pro děti, pak jsme rozjížděli ještě projekt v Rukungiri, což je o den jinde. (úsměv)

Všechny výjezdy nebyly stejně dlouhé. Kam míří (v minulosti mířila) humanitární pomoc, kterou jste vezli?

Něco vozíme přímo do nemocnic, něco do distribučních skladů, ve kterých máme svoje lidi. Třeba v Charkově je Valerij, který zajišťuje rozvoz pomoci do oblastí blízko fronty. Ale Charkov pro nás není hlavní cílovou oblastí. Nejdůležitější kontakty máme v Žytomyru – hlavním člověkem týmu je tam pro nás Ola. Když jsme v Charkově, tak obvykle proto, že míříme dolů na Barvinkovo. Tam vozíme věci do nemocnic a do porodního centra – kompletní zdravotní materiál a potřeby pro děti – sunary, pleny, kočárky… A na Ukrajině ještě nakoupíme cca tunu potravin a tu předáme do kuchyně v dané nemocnici.

Pamatuji si jeden náklad – zákopové svíčky. Vozíte věci až na frontu?

Tyhle věci se přímo na frontu nebo do vesnic na frontové linii distribuují z Žytomyru. Zajíždět až tam už pro nás není bezpečné.

Máš představu, kolik zákopových svíček jste tam přivezli?

Dvě tuny zaručeně. Dneska tam posíláme i nádobí, lednice… Použité, oprýskané – to nehraje roli, hlavně aby to fungovalo. Za to jsou vděční. Jde to na frontu, kde to pak při přesunech zůstává, neberou to s sebou.

Máš spočítáno, kolik jsi na těch cestách na Ukrajinu najel kilometrů?

Mám. Celkem je to za ty tři roky víc jak 90 tisíc kilometrů. Dá to 1 600 hodin jen za volantem, 180 dnů jen na cestách. Plus stejné množství času ještě člověk stráví přípravou, zařizováním, svážením, jednáními tady v Čechách. Každý týden tomu musím dát aspoň jeden den. Celá humanita je o tom sehnat věci, shromáždit je, naložit. Ale to by ještě bylo snadné, strašné je papírování. Všechno se musí sepsat, co, kolik, hmotnost, papíry polské, papíry ukrajinské… A po návratu znovu potvrzení a výkazy toho všeho pro sponzory. A ty dva stohy papírů musí proti sobě sedět. Takže ve chvíli, kdy sedám do auta a vyjíždím směr Ukrajina, už je to pro mě relax. Říkám, že si jedu odpočinout. I když 60 hodin za volantem na cestě dlouhé 4 tisíce km někomu úplně jako oddych připadat nemusí. (smích)

Jak vypadáš po návratu?

Na náš WhatsApp jsem pár fotek poslal – na nich je to vidět. (smích) Ale na regeneraci moc času není, druhý den po návratu zas musím fungovat v plném režimu.

Běžný český zaměstnanec se asi ptá, jak to děláš s prací (tolik volna) a kdo ty cesty platí? Z čeho žijete?

Před čtyřmi lety jsem ve své firmě začal přemýšlet o tom, že ji předám mladým. Říkal jsem si: „Pane Bože, proč o tom přemýšlím zrovna teď?“ Ale začal jsem na tom pracovat. A ukázalo se, že to byl ten správný čas. Vždycky to má svůj smysl. Teď po letech ho vidím. Skončil jsem s firmou, tam už dělám jen účetnictví a administrativu, a začal jsem pracovat v zastupitelstvu obce a přímo v obci. Všechno časem dozrálo. A peníze byly a budou. A když děláte něco pro druhé, tak se Pán Bůh postará a nemáte nedostatku. Ze začátku bylo pro mne i pomocí a povzbuzením, když mi otec řekl, že Bohu slíbil, že nás bude pravidelně podporovat na každé cestě pěti tisíci po dobu 20 jízd. A tak se i stalo.

Otázka na tělo: Tušíš, kolik jsi do této mise už vložil vlastních peněz?

Nepočítal jsem to. Odhadem jsou to statisíce. Bez započítání amortizace auta a vleku, času… Kdybych počítal, co bych si vydělal za těch 180 dnů… Radši jsem tu cifru nehledal. (smích) Někdo, kdo by si to spočítal, by řekl, že za to bych si mohl klidně pořídit to a to, podívat se tam a tam – a má pravdu. Ale takto nepřemýšlím a myslím si, že to není ani správné. Vždyť i peníze jsou darem od Boha. A nakonec to, co získávám humanitou pro Ukrajinu, jsou věci, které si nemůžete nikdy a nikde koupit.

„Celé přemýšlení o každé cestě je pro mě modlitbou.“

To určitě není možné bez podpory rodiny. Co na to tvoje žena? Jak Petra všechny ty těžkosti a rizika, související s bezpečností, nese?

Pro ni byla škola už Afrika. (úsměv) Všechno, co se v našich životech stalo, má smysl, i když nemusí být vidět v tu chvíli. Někdy jsem tomu rozuměl až po letech. Uganda pro mě byla bezpečná země, ale ta dálka nějaká rizika přece jen přinášela. A Petra se s tím naučila žít. Ukrajina byla v tomhle směru pro ni přijatelnější, i když – pravda – to je do státu, kde je válka. Ale mluvíme spolu o tom a ona ví, že nejsme s Jardou blázni, kteří jdou do zbytečného rizika. Bere to tak, že je to od Pána Boha, i s naší ochranou. Ale jednou mi řekla, že kdyby nevěřila v Boha, tak by to asi mezi námi bylo špatné. Protože já srdce pro lidi v těžkostech mám a jdu do toho naplno.

Vnímáš na české straně podporu nebo někde narážíš na nepochopení?

Kolem sebe mám lidi podporující, ale setkávám se i s lidmi, kteří jsou proti. Ale moc se tím nezabývám. S lidmi, kteří mají svůj názor a nic je nepřesvědčí, kteří na argumenty reagují stylem „a kdovíjak to je“, nemá smysl se o tom bavit. Tak se otočím a jdu pryč. Většinou jsou to lidi, kteří nevystrčí nos ze svého domečku a nikomu nepomůžou, protože sami mají pocit, že jsou „chudí“.

Jaká je tvá modlitba na začátku každé další cesty?

Je krátká. Je o tom, že vím, že tam mám jet a je to připravené, tak prosím o ochranu toho, co vezeme, abychom to v pořádku dovezli, aby to mohlo posloužit lidem, kterým to vezeme, i když je třeba ani osobně neznáme, a abychom se mohli v pořádku vrátit domů. Vlastně celé přemýšlení o každé cestě je pro mě modlitbou, protože se hodně Boha ptám, jak co udělat.

Tři roky života v humanitární misi uprostřed války člověka musí nějak změnit. Jak to změnilo tebe?

Nevím – funguju tak, tak jsem fungoval vždycky, když jsem dělal něco pro druhé a jel naplno. I když to byl třeba dorost. Teď jsou to lidi ve válce. Necítím změnu. Pořád jsem to já, byl jsem takový i předtím, než jsem začal jezdit na Ukrajinu.

Jaké lidi jsi na Ukrajině potkal? Jací jsou? A jací jsou ti, kteří vám jsou na druhé straně trasy partnery?

Různí. (úsměv) Ale pracuji s lidmi, se kterými máme na věci podobný názor a je nám s nimi dobře. I když mentalita a uvažování jsou někdy jiné. I my jsme v roce 1990 uvažovali jinak, než uvažujeme dnes, mentalita se posunula. Na Ukrajině mi připadá, že jsou mentalitou blíž nám v devadesátkách. Věci tam fungují trošku jinak. Nám někdy něco, co dělají, připadá jako hloupost – a teprve až tam s nimi nějakou dobu žijeme, tak pochopíme, proč to museli dělat takto. Člověk musí zůstat v pokoře, aby jim nevnucoval svůj pohled a nenutil je násilně do změny. Afrika v tom je stejná. Člověk musí pustit svoje představy a snažit se o pochopení prostředí, ve kterém se ocitá, a teprve s jeho porozuměním hledat řešení a pouštět se do nějakých změn.

Osobně se tam ale potkávám s velikou vděčností, že má někdo odvahu tam, tak daleko, do reality zla, osobně jet, že se o ně někdo zajímá. Že v tom nejsou sami. I když se s nimi vidí třeba jen dvě hodiny. Je to pro ně obrovským povzbuzením, znamená to víc než ty dvě tuny materiálu, co jsme přivezli. Proto má smysl tam jet, i když nám to mnohdy, s ohledem na jiná možná řešení, připadá jako hloupost. A jejich pohostinnost je pak ohromná.

Jaká je podle tebe Ukrajina? A jak se ti za ty tři roky změnila před očima?

Hodně. Ale co je potřeba říct – Ukrajina je fakt veliká. Lány a lány. Někdy vidíme autobusovou zastávku a široko daleko žádná vesnice. Pro představu – odsud za den dojedu do Žytomyru, ale druhý den jedu ze Žytomyru na východ – a to je stejně dlouhá cesta. Ukrajina se mění hodně a rychle. Stavebně to je mazec, vidíme, co vyrostlo jen po té hlavní trase kolem Lvova na Kyjev. Dozvěděl jsem se, že východ byl bohatý, byly tam hutě, doly, lidé tam vydělávali mnohem víc než na západě Ukrajiny. A tihle bohatí tam přišli o domov, ale ne o peníze – ty investují na západě Ukrajiny. Budují se tam i věci, které jsou v tuhle chvíli naprosto nesmyslné, třeba sportovní a rekreační areály, ale hlavně tam rostou satelitní městečka – sídliště, školy, benzinky, obchody, i bunkry – pro statisíce vnitřních uprchlíků z východu.

Jak při výjezdu řešíte poplachy?

Nijak, no. (smích) Poprvé jsem poplach zažil v Dnipru. Šli jsme po ulici a najednou spustily sirény. Říkali jsme si, kam půjdeme, ale nikdo kolem nikam nešel, pokračovali v tom, co dělali, jako by žádné sirény nebyly. Tak jsme taky nikam nešli. Teď už se při poplachu jen podíváme do aplikace, kam to letí, a když to letí na nás, tak čekáme, jestli nás to nepřeletí, protože kde je cíl, to nikdo neví, ví se jen směr.

Ale raketových útoků násobně přibylo a umírají civilisti – nezachránilo by to životy, kdyby lidé neignorovali poplach?

To se nedá vydržet – člověk přes den musí fungovat a v noci se musí vyspat, aby ve dne fungoval, ne pořád utíkat do krytu. Člověk vydrží reagovat na poplachy tak dva tři dny, víc ne. Ani místní už kolikrát nevědí, že byl poplach.

„Na té lavičce seděli kluci – a v očích měli pohled jedné míle.“

A kromě poplachů – sáhli jste si někdy na válku?

Jednou, ve Vasylkovce za Pavlohradem, když jsme se odtamtud vraceli, tak nízko nad námi ze strany od Ruska přeletěla stíhačka. Chvíli jsme trnuli, jestli se neotočí. Byli jsme na cestě, nebylo se kde schovat. To jsme znejistěli. A podruhé to bylo setkání v Balaklyji. Do porodnice jsme vezli inkubátory. Na nádvoří v areálu nemocnice byla lavička, na kterou se dalo sednout. Ale hned za ní začínalo páskou označené zaminované území. Vykládali jsme z auta věci, které měly zachraňovat životy dětem, a udělat dvacet kroků vedle, o život bychom přišli. Balaklyja byla na začátku války okupovaná Rusy a tohle tam nechali, až se stáhli. Těch zaminovaných míst na deokupovaném území je neskutečně mnoho. Na té lavičce seděli kluci – a v očích měli pohled jedné míle. Dostali se tam po zranění z první linie fronty. Ten pohled je totálně vypovídající, až mrazivý. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří byli na frontě zranění. Jsou to strašně těžké příběhy. Třeba kluk, pětatřicet let, má dvě děti a manželku. Ve válce přišel o kus čelisti, takže nemá polykací reflex, a hledá smysl života, protože sám se ani nenají. Drží ho jen ty vztahy. Někdy je hodně těžké unést nahlédnutí do těchto rodin.

Mění ti to pohled na svět?

Mění. Když vidím takové lidi a vidím, jak jsem na tom já, tak prožívám vděčnost, že tohle žít nemusím. A vede mě to k tomu, že co můžu, tak musím dát. Všechno, co mám, je dar. A ten dar není pro mě, Bůh mi ho dal, abych tím pomáhal druhým. Když Ježíš mluví o posledním soudu, neřeší se tam, kdo je věřící a kdo ne, dokonce ani to, jak jsme vedli svou rodinu, jak dobře jsme chválili, jak moc jsme se modlili, ne – „…cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste udělali.“ Na čem my občas stavíme svoji hodnotu, to tam ani není zmíněno. Ale hodnotí se, co děláme pro druhé. I ten nejmenší je Boží dítě a je mu potřeba pomoct. A nemusí to ani být velké věci, stačí sklenice vody žíznivému, kterého třeba už nikdy neuvidím. Máme dělat to, co nám Bůh říká, že máme dělat. To většinou nejsou honosné věci. Jsou v skrytu a niterně se nás dotýkají. Myslím si, že činy lásky, které děláme na zemi, jsou jediná věc, kterou si neseme s sebou do nebe.

A taky se mě hodně dotýká modlitba farizeje a publikána. Jsem tu, Bože, potřebuju tvoji milost.

Vloni jste se taky vraceli přes Kyjev ve chvíli, kdy ho Rusové začali bombardovat…

To jsme se s Jardou rozhodli, že ten den ještě dojedeme, co to dá – a zastihlo nás to, když jsme projížděli Kyjevem. Byli jsme sotva dva kilometry od reality akutní války, viděli jsme exploze. Tou dobou jely rušičky, takže nefungovala GPS a my jsme jeli naslepo. Ale jen jednou jsme podle mapy špatně odbočili a pak jsme se přes hlídku na blokpostu těžko dostávali zpátky.

Brečel jsi někdy z toho, co jsi viděl?

Smutno mi bylo, ale že bych brečel… Jednou mi bylo do breku a to jsem i brečel, ale to s Ukrajinou souviselo jinak. Ola, náš „styčný důstojník“ v Žytomyru, začala mít velké bolesti hlavy a nikdo nevěděl, co to je, doktoři jí neuměli pomoct. Teď už je to lepší.

Jaký je tvůj způsob, jak zpracováváš bezmoc, frustraci, hněv?

Pustím se do práce. (smích) Potřebuju pomáhat.

Měl jsi někdy chuť s tím vším přestat?

Neměl. Fakt ne. Ani kvůli té byrokracii. Jardovi by už někdy dávno bouchly saze. (smích) Nestresuju se dopředu, vždycky řeším problém, až přijde. Každá cesta je jiná, a někdy se ukáže, že i pět hodin na hranicích místo očekávaných dvou nakonec má svůj hluboký smysl.

Co ti to dává – takto moc dávat?

Dává mi to smysl. (úsměv) Naplňuje mě to. Ti lidé si tu situaci sami nezavinili.

Reaguješ, když se dostaneš do diskuze lidí, kteří sice nikdy nebyli na Ukrajině, ale „chtějí mír“?

Ty řeči o míru zní hezky, ale jsou to jen fráze. Nemá to obsah. Když jsem se to ještě takovým lidem snažil vysvětlovat, tak jsem jim říkal: „Vezměte si, že budu váš soused. A bude se mi zdát, že mě ohrožujete – chováte ovce, bavíte se s kdekým, je mi to nepříjemné. Tak já na vás vlítnu. Rozmlátím vám to tam, podpálím vám barák. A vy budete chtít mír – ale bude to znamenat, že co jsem vám sebral, to vám nevrátím, co jsem zničil, nenahradím, zůstanu u vás bydlet, budu tam pánem, seberu vám děti a pošlu je, kam budu chtít, a ještě vám budu říkat, jak máte mluvit. A když bych vás mlátil a střílel do členů vaší rodiny a vy byste volali o pomoc, tak ti, kteří by vás slyšeli, by vás ještě okřikovali, abyste byli ticho! Takhle byste to chtěli?“ A dozvídám se, že „no to neee“. Byli by první, kteří by požadovali spravedlnost. Říkám: „Vidíte, nikdo z vás by takový ‚mír‘ nechtěl. Ale druhé byste do toho nutili.“ Na to už nemají odpověď.

Zprávy z Ukrajiny svému sboru po každém návratu obvykle sděluješ oblečen ve vyšyvance – tradiční ukrajinské vyšívané košili, kterou jsi tam dostal jako poděkování. Jaké ukrajinské jídlo máš nejraději?

Některá ukrajinská jídla jsou specifická (smích), ale když je dobře udělaný poctivý boršč, tak si ho rád vychutnám.

A na závěr: tématem tohoto čísla jsou Zkoušky. Hodně lidí se za Ukrajinu opravdu celým srdcem modlí. Co myslíš, dají Ukrajinci tuhle těžkou zkoušku?

Myslím a věřím, že dají, i když to ještě bude těžké. Nemají jinou možnost. Kdyby ji nedali, čeká je zkáza. Bojují o holou existenci. I když je to stojí velikánskou oběť, o mnoho věcí přišli a možná ještě přijdou, ale budou svobodní. To odhodlání, že to dají, tam je. S tím jsem se tam potkal. Ale období po válce bude pro ně další zkouška. Změny nebudou krvavé a brutální, jako ve válce, ale budou radikální a těžké. Všechno se tam zdražuje a kurz hřivny padá. Na začátku byla hřivna za korunu, teď už jsou za korunu dvě. A jestli se stát, církev, společnost nepostará o válečné invalidy, bude obecná frustrace z návratu mužů, kteří utekli před válkou za hranice a budou se vracet, veliká a usmíření těch, kdo bojovali, a těch, kdo utekli, těžké.

I my jsme v bezpečí za hranicemi. Necítíš od lidí na Ukrajině, že bojují i náš boj?

To od nich není slyšet. Teď bojují o své přežití. Možná později, kdy budou muset řešit problémy poválečné obnovy a uzdravování traumat – a my jim nebudeme mít jak pomoct, protože to nemáme zažité.

Kam vyhlížíš, že tě Bůh povede po téhle misi?

Mise mi v životě obvykle trvají deset let. Deset let Uganda, deset let dorost… Deset jízd Ukrajiny to nebude, to už mám za sebou, takže deset let Ukrajina? Čtyři už mám. (smích) Tak uvidíme.

Qr – dary na humanitární pomoc