Duchovní život v rodině
Nejprve si řekněme, že duchovní život nelze oddělovat od praktického fungování rodiny. Nejde o dvě oddělené oblasti života manželů a jejich dětí. Jakmile to nastane, první si toho všimnou právě děti, zvláště pak dospívající, které jsou velmi citlivé na dvojakost života rodičů. A samozřejmě o něco dříve si toho všimnou manželky. Jde tedy o praktikované křesťanství ve všech oblastech života, oddělování duchovní od praktické oblasti zakládá na problém.
Dále je třeba připomenout samozřejmost, že to jsou rodiče, kteří musí laskavě a důsledně nastavit sobě i dětem pravidla života včetně pravidelného chození do shromáždění. Už jen to, že se rodina v neděli ráno vypraví do kostela na bohoslužby, kdy všichni ostatní spí nebo vyjeli relaxovat na víkend mimo domov, je něco mimořádného – a náročného. Ale je lépe přijet i pozdě než vůbec. Vyplatí se to do budoucna, protože téměř všechno, co děláme my dospělí i děti, děláme podle svých návyků.
Proto je skvělé doma nastavit zvyky a rodinné tradice. Ranní modlitba, čtení z Bible, večerní modlitba, zpívání, modlitba před jídlem, slavení křesťanských svátků s ostatními ve sboru, chození na svatby i na pohřby atp. Buď má rodina dobré nebo špatné zvyklosti, ale je jisté, že podle nich žije, a hlavně podle nich budou žít děti, protože neomylně dělají ne především to, co od rodičů slyší, ale co na nich vidí. I když i to, co slyší, je nesmírně důležité. Vyprávěl mi jeden osmdesátiletý muž se slzami v očích, že doma od rodičů nikdy neslyšel říkat nic špatného o druhých lidech, ani o lidech v církvi. Žijí-li totiž děti ve zle kritickém, stěžovavém a pomlouvačném prostředí na ostatní křesťany, ať se následně rodiče nediví…
Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, jaké je v rodině duchovní a vztahové klima. Když rodiče žijí kristovsky jako Ježíš, mají se rádi, milují děti, důvěřují v časech dobrých i zlých Hospodinu, nemluví pohrdavě a špatně před dětmi o sboru a církvi, řeší konflikty s pokorou i omluvou jeden druhému, věnují čas sobě i dětem včetně čtení biblických příběhů, poctivě pracují, dělají pořádek v bytě i ve svých vztazích, jezdí na výlety, zpívají písnička, zažívají hromadu legrace a zvládají těžké výstupy třeba na Sněžku nebo Černou horu… pak je velká naděje, že občasná nespokojenost nejen s duchovním životem rodiny se přetaví ve spokojenou vděčnost Bohu i sobě navzájem.
Těžší to mají samozřejmě tam, kde jen jeden z rodičů je praktikujícím křesťanem, taková žena či takový muž potřebují velkou podporu církve.
