Každý rok čelím jiné výzvě

Rod Macků je jedním z rozvětvených sborových rodů. Vyrůstala jsi tedy v křesťanské, přesněji „cébéčácké“ rodině. Kdy a jak vznikl tvůj osobní vztah s Kristem?

Vyrůstala i nevyrůstala… Až do mých deseti let mi připadalo, že to nemůže být jinak, obklopena sborovou rodinou, i tou naší rozvětvenou. Ale pak se rozvedli rodiče a já zůstala v nevěřící rodině mé mamky, která se tenkrát rozhodla s Ježíšem ve svém životě skončit. Nemám žádný wow moment, nemám datum a hodinu svého znovuzrození. Moje rozhodnutí pro život s Ježíšem postupně zrálo krok po kroku.

Kristus postupně vrůstal do mého života a já do Krista. Některá rozhodnutí jsou zásadní, jako rozhodnutí pro křest nebo třeba pro službu. Některá jsou menší, ale dělám je dodnes. Spíše je vnímám jako rozhodnutí „od něho neodejít“. V dopisu Korintským píše Pavel, že děti, jejichž aspoň jeden z rodičů je věřící, jsou svaté. My, co jsme se narodili ve věřících rodinách, jsme dostali výsadu (samozřejmě čelíme i svým výzvám), jsme součástí Božích smluv a zaslíbení. A jednou se musíme rozhodnout, kdy je vezmeme za své, nebo odejdeme. A protože Bůh je věrný, jak slíbil, tak o mne pečoval, držel mne ve svých rukou od malička. Dal mi prožít prvních deset let ve věřící rodině. Další léta mne ta sborová i ta moje rozvětvená rodina nesla na modlitbách přes roky mého rozhodování, zkoušení a hledání.

Můj vztah s Kristem je cesta, je to živý proces, jsou to všední rozhodnutí zůstat, menší nebo větší, ale rozhodnutí, která mne budou provázet až do konce… anebo možná až na ten začátek, co jednou přijde.

Je něco, co tě z dětství „nese“ i v dospělosti?

Velkou zkušeností a základem, když pak přišly roky vlastního rozhodování, byl pro mne čas v náchodském dorostu. Bylo to ve dvou etapách, tou první bylo vrůstání do sborové rodiny mezi všemi bratranci, bratranci přes druhé koleno i nebratranci. (smích) Tahle komunita pro mne byla silná, všechny ty legrace a dobrodružství. Dorost mne táhl v čase po rozvodu rodičů. Byla to má první samostatná rozhodnutí pro život s Kristem. Ještě dnes si vzpomínám, jak na sborovém dvoře přesvědčuji svého taťku a všechny okolo, že už mohu s dorostem na prázdniny, i když správně jsem měla jet až za rok. Nakonec mne vzali. Byly to pro mne skvělé prázdniny, pamatuji si, že jsme si četli o Mahalii Jackson, kluci uvařili zelenomodrý pudink, který nikdo nejedl, a mně se podařilo najít při bojovce truhlu s pokladem a klíče k němu!

A pak to byl náchodský dorost podruhé, když mi byla svěřena důvěra, stát se pomocníkem a učit se ve službě mladším. Jsem za ty roky nesmírně vděčná a přátelství z obou těchto období přetrvávají dodnes.

Jsi svobodná (ve všech směrech :)). Kdy (v čem) se cítíš nejsvobodnější?

Co ti tato svoboda přináší nejpozitivnějšího, a naopak jakým těžkostem v souvislosti se svobodou čelíš?

Francis Bacon kdysi řekl: „Ženatí jsou rukojmími svého štěstí.“ Hodně nás svobodných má často velký potenciál, můžeme jít tam, kam ostatní nemohou, a já k nim patřím, mám tohle privilegium! A když naopak chce být člověk sám, jen zavře dveře od bytu a je sám.

Výhodu bych popsala jako „volnost pohybu“: flexibilita v práci, ve službě, cestování anebo všechno dohromady. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, tohle „všechno dohromady“ mne provází celým životem, hodně se to prolíná. Je pro mne jednodušší trávit víkendy v práci nebo ve službě. To vyžadovala má zaměstnání a služby a dodnes to ještě platí. Brzo po nástupu do práce se moje profese prolínaly s křesťanskou službou, začala jsem jako středoškolský učitel odborných předmětů na stavebce a pak dlouho pracovala jako misionář mezi studenty. Ve většině případů můj zaměstnavatel byla organizace, která byla křesťanská. To s sebou přinášelo práci často o víkendech a prázdninové pobyty. Dnes mizím každý rok na měsíc na misii do Indie. To všechno mohu díky svobodě.

A jsme zase zpátky u té velké rodiny: mám 4 sourozence a 10 synovců a neteří, jednoho tátu a dvě mamky. Ta moje vlastní se vrátila téměř po 40 letech zpět ke Kristu. Jsou pro mne důležití v mém singl životě. Vnímám silnou potřebu společenství. Jsem extrovert, potřebuji mluvit o tom, o čem přemýšlím, co mne tíží nebo těší. Mám pár opravdových přátel, kteří tu prostě jsou.

Někdy mne mrzí, že se na svobodné ve společenství zapomíná (i když někde se to již mění). Ale je nás čím dál více, sbory si na to budou muset zvyknout a popřemýšlet, jak se o naši skupinu lidí starat.

Někdy mohou přijít těžkosti, člověk si uvědomuje, že blízká rodina a přátelé mají ve svých životech ještě někoho bližšího, než jste vy, ke komu mají povinnosti. Nejsou a nebudou tu pro mne „na počkání“. Jeden čas ke mně Pán Bůh mluvil skrze text: „Nemá větší lásku než ten, kdo položí svou duši za své přátele.“ V hlavě mi znělo, že Kristus mluví o přátelích, ne manželce, manželovi nebo dítěti… a zároveň v tu chvíli jako by mi Ježíš zašeptal do ucha: „Ty nepotřebuješ, aby za tebe přátelé pokládali život, já už jsem to udělal.“

Ing. Jana Macková, M.A. (*1970) je vystudovaná stavební inženýrka, teoložka, pedagožka s pracovními zkušenostmi v pozicích manažerka, provozní ředitelka České evangelikální aliance a misionářka se službou v indickém Biháru.

Před jménem i za jménem máš tituly. Pracuješ v oboru, který jsi vystudovala, nebo tě Boží cesty vedly jinam?

Mám vystudované systémové inženýrství ve stavitelství, pedagogické vzdělání pro odborné předměty a praktickou teologii. Byť pracuji na manažerské pozici a ne zcela „čistě“ ve vystudovaných oborech, vždy byla a jsou tato vzdělání v nějakém mém životním období potřeba. Stavby, systémy i teologie mne vždycky bavily, provázely. Jakousi pedagogickou průpravu, byť už ne v oficiálních školách, využívám teď v Indii nebo při různých biblických vyučováních. Otevíraly se mi příležitosti být součástí práce s dobrými architekty, vyučovat ve službě mládeži, být u mezinárodních konferencí a evropských i českých festivalů. Pomáhat neziskovým organizacím nebo projektům růst v jejich vlastních službách. Pracovně jsem procestovala kus světa.

Jsem za to bohatství nesmírně vděčná. Napadá mne jeden titul knížky Marka Váchy a Karla Satorii, který vystihuje to, čím bych to všechno shrnula: Život je SACRA zajímavej.

Pracuješ jako provozní ředitelka ČEA. Kudy vedla ta cesta až sem?

Na mapě bychom začali v Litomyšli, šli přes Vysočinu do Indie a z Indie bychom zapíchli prst do Prahy. Vlastně si díky tomu, že přemýšlím nad tvými otázkami, uvědomuji, jak každé místo, každá práce a etapa mého života i lidé, kteří šli nějakou chvíli se mnou, zapadají do sebe. Někam směřuji a Pán Bůh to vede, ať už to byla léta, na která ráda vzpomínám, anebo i ta, která bych radši už neopakovala. Ale všechna byla důležitá. Každé místo mne formovalo a připravovalo na další krok. Roky jsem strávila jako ředitelka Evropského školicího centra v Litomyšli, pracovala pro evropskou YMCA. Z Litomyšle mne vytáhl Pán Bůh přes krátkou zastávku na Vysočině do Indie. Pak následovala zajímavá zkušenost projektového řízení české lokalizace aplikace Bible for Kids. A na té cestě si mne nějak našla Česká evangelikální aliance. V ČEA jsem čtvrtým rokem.

V čem ti činnost ČEA (a tvoje služba tam) dává největší smysl?

Mým úkolem je vytvořit zázemí, podporu a nástroje k tomu, aby moji spolupracovníci měli připravený prostor ke službě, kterou Česká evangelikální aliance dělá. Například aby mohlo proběhnout takové Evangelikální fórum, potřebujete rozpočet, komunikaci s účastníky a přednášejícími, místo, řídit dobrovolníky… to je má práce. A pak přijde ten den D a za mikrofonem se objeví teologové a odborníci jako Miroslav Volf, Andrew Fellows, Hošek, Macák, Šrámková a další… to je práce mých milých kolegů. A tak se to opakuje pro každý projekt i pro celou organizaci ČEA. V tom vidím smysl: připravit prostor, který ostatní naplní.

Jedeš o dvě hodiny později, ty už jsi skoro Indka.

Když se řekne Indie, co tě napadne jako první?

TII – „tý aj aj“ – This is India. Univerzální laskavá odpověď, kterou jsme se spolupracovníky zavedli, když reagujeme na něco, co nám hlava v Indii nebere. Takže na proč je odpověď: Protože TII.

Stala ses součástí misijní práce v Indii, která je podporována sborem CB v Praze 13. Jednorázový výlet se změnil v letitou srdeční záležitost. Co tě tam chytlo za srdce?

Svoji první dvouměsíční službu jsem nijak neplánovala. Ale určitě ji plánoval NĚKDO jiný. Z mé strany se to semlelo rychle jako reakce na vývoj událostí v mém životě. Ale je pravda, že obdobně, jako je to s mými službami a prací, zažila jsem zkušenosti v průběhu předcházejících let, které mne připravily na službu v dálavě, takže to pro mne nebylo něco úplně nového a nemyslitelného. Můj první pobyt ukázal, že by má obdarování mohla pomoci službu posunout trochu dopředu. Vzpomínám, jak na konci pobytu za mnou přijeli… a teď to bude možná takové déjà vu první otázky… moji dva bratranci a brácha (po rodičích a prarodičích jsme si odnesli srdce ke službě a toulavé nohy). Doprovázel je náš kamarád Pavel. Přijeli pomoci na pět dní, ve kterých Pavel, který je doktor, vyšetřil všechny děti školy, pánové postavili pro děti umyvárku, zasadili několik stromů a připravili jámu na stožár pro vlajku.

Já už se těšila domů a kluci říkali, jestli nechci v Indii žít deset měsíců v roce a na dva měsíce jet na prázdniny domů. Vtipně jsem poznamenala, že když mi pořídí ledničku a pračku, tak o tom budu uvažovat. Neuvědomila jsem si, že jsou schopni to hned druhý den zařídit. Okamžitě zareagovali: „Tak to bylo jednoduché přesvědčování.“ Změnila jsem svůj neuvážený výrok na: „Tak možná dva měsíce tady a deset měsíců prázdnin.“ Už jsem opravdu potřebovala jet domů.

Ale fakt je, že když jsem se vrátila, tak za pár měsíců jsem si uvědomila, že mi to chybí a že se mi stýská. Naše licitování o službě se zastavilo na jednom měsíci ročně. Díky České evangelikální alianci, kde mi s pochopením můj šéf vyšel vstříc jedním měsícem neplaceného volna na misii v Indii, se každoročně vracím.

Za srdce mne jednoznačně chytli lidi. V Biháru není nic, nejsou tam památky, nejsou tam přírodní parky, není tam nic, co by tam přivedlo turistu. Ani Indové z ostatních států tam nechtějí, tátové od rodin odtud odjíždějí na dlouhé měsíce za prací do jiných států. Celníci na nás vždy nechápavě hledí, když nám dávají razítko do pasu s otázkou: „Bihár? Co tam budete dělat?“ Jsou tam prostě lidé, které mám ráda. Lidi vás tam chytnou za srdce.

V Biháru se staráš o školu, která stojí díky darům od různých lidí z České republiky, hlavně ze sboru Prahy 13. Jak lidé, které potkáváš, reagují na tvoji víru ve vzkříšeného Krista? Jak ji tam praktikuješ?

Celá historie služby začala se Sahnim, Indem, který studoval v Čechách ČVUT, uvěřil a dal se na Třináctce pokřtít. Když se vrátil do Indie, tak s takovou radostí a vehementností zvěstoval Krista, že se Třináctka rozhodla jej podporovat jako svého misionáře. Postupně ve sboru vznikla touha nějak pomoci místní bihárské komunitě a výsledkem bylo, že jsme postavili školu. Škola New Hope Mission School je křesťanská, což znamená, že se snažíme vést děti na základě křesťanských hodnot. Ale ani v Indii nelze během vyučování programově sdílet evangelium. Děti i učitelé sice začínají den modlitbou, ale ke sdílení evangelia musíte hledat příležitosti v učebním plánu nebo děti jsou zvány na mimoškolní setkání, kde evangelium mohou slyšet. Ve škole bydlí na internátě okolo 20 dětí. Tam již nejsou omezení. Děti se modlí, čtou společně Bibli, učí se, pracují spolu si i hrají.

Mou hlavní zodpovědností jsou organizační věci, příprava místa pro misionáře, kteří přijedou, pomoc Sahnimu s nějakými administrativními věcmi. Ale jsem i s dětmi, učím je angličtinu.

Poslední rok jsem si uvědomila, že pro mne jsou důležití učitelé, být s nimi, povzbudit je, modlit se s nimi, když chtějí. Inspirovat je, že se dá učit i jinak než jen přijít do třídy, přečíst článek z učebnice a pak jej nechat dětem celý opsat do sešitu. Pozvat je k nám do našeho indického domova je skvělá příležitost. Nedělám si ambice, že změníme svět, změníme Bihár nebo náš učitelský sbor. Je to zasévání, je to poslušnost v malých věcech, rozdávání z toho, co mi Pán Bůh dal. Máme to rozdělené, někteří služebníci tam jezdí pravidelně a pak procestují se Sahnim tisíce kilometrů od vesnice k vesnici a zvěstují Krista a modlí se. Někteří přijedou do školy, učí angličtinu, jsou s dětmi a učiteli a k tomu někteří přijedou něco postavit, opravit. Já jim tu cestu a pobyt mám nějak připravit. Stejně jako v ČEA vytvářím prostor, aby jej naplnili. Komunikuji s dárci, rozesílám zprávy z těchto misijních cest.

Na co sis jako Evropanka musela zvykat?

Indická kultura a nátura tamních lidí je úplně jiná než u nás. Ale člověk stále musí mít na paměti, že není Ind jako Ind a jednotlivé části Indie se od sebe výrazně liší. Já mám hlavně zkušenost s Bihárem.

Všechno trvá dlouho a jim to nevadí, moc neplánují, v práci to rozhodně není stres. Všichni troubí, a přitom to neznamená, že jsou naštvaní a vytočení. Musím nechat některé naše evropské, ale i své vlastní manažerské, manýry doma. Musím se učit a naslouchat, nespěchat, čekat. Jednou jsme se Sahnim jeli na schůzku pozdě a on mi říká: „Jedeš o dvě hodiny později, ty už jsi skoro Indka.“ Ve škole bývám od rána, kdy začne škola, do tří hodin odpoledne, Indové to komentovali: „Vy Evropani jste hrozní workoholici.“

Vlastně si uvědomuji, jako bych na tu dobu, co jsem v Indii, nechala doma nějaké břemeno, které je možná nezbytné pro můj život tady, ale tam si mohu dovolit ten luxus některé věci neřešit. A pokud vám to úplně hlava nebere, nabízí se vysvětlení: TII.

Na co víš, že si nikdy nezvykneš?

Jsem tam jednou za rok na měsíc, pokud nestrádám zdravotně, tak měsíc se dá přežít leccos, navíc díky vybudovanému zázemí pro misionáře máme jakési útočiště.

A pořídili jsme si z Amazonu (ten se dostane i do bihárských polí) překapávač. Takže když si přivezeme kávu z domu, tak strádat už ani nemůžeme. (smích)

Dobře, bez toaletního papíru nebo nějaké podobné náhražky to nedám. Ale zjištění minulého roku: Sahni se chlubil, že i ten už ve větších městech seženete. No, ani Bihár už není to, co býval, některé jistoty mizí. (smích)

To zázemí pro misionáře je nadstandardně vybavený pokoj ve škole. Mohla bys nějak kalibrovat měřítko a říct, co si představit pod pojmem „nadstandardně“?

Možná se to dá shrnout pojmy: relativní soukromí, čistota a kontrola nad jídlem.

Ale slůvko relativní je důležité. Indové, a zvláště děti, jsou zvědaví. O to více když vidí „exota“, což my běloši (teď nevím, zda jsem politicky korektní) jsme. Jsou schopni se vám postavit do dveří a jen tak na vás zírat, aniž byste dělali cokoliv zajímavého. U nás v indickém „doma“ musíte zvládnout jen 4 děti domácího a pár dětí od sousedů na rozdíl od školy, kde je 160 dětí.

Čisto v indickém „doma“ máte tak, jak si ho sami udržujete, i když věčný prach je všude a po hodince ho znova můžete utírat. Jednou jsem říkala Sahnimu: „To je šílený, co tu je všude prachu z polí, mám ho všude, včetně toho, že mi neustále skřípe mezi zuby.“ Na to Sahni svou kouzelnou češtinou a s humorem odpověděl: „To víš, my jsme prachatý.“ Takže se stíráním prachu si hlavu neděláme. Koupelnu se sprchou, nemusíme se polévat vodou z kýble, a splachovací záchod – evropský, na což je náš domácí jménem Jagga hrdý – máme pro sebe. Jen občas se o ně dělíme s Jaggou. Ostatek rozšířené rodiny mají kadibudky na dvoře a myjí se jednou za týden za závěsem u pumpy.

Kontrolu máme taky nad jídlem – co si sami doma připravíme a jak si to připravíme. Indové jsou nesmírně pohostinní, ale člověk musí být opatrný a některá pozvání odmítat anebo se držet při večeři malinko stranou. A po jednom nebo dvou dnech vydatně pálivých indických jídlech se mi osvědčila jedno až dvoudenní přestávka na tousťáku (za toustovač opět vděčíme Amazonu), vařených vajíčkách, polévce či něčem jiném.

Pro potencionální misionáře – s jakými problémy bys tam nikomu nedoporučila jet a proč?

Já myslím, že každý potencionální misionář musí mít jasno nejen v otázkách svého povolání, ale musí zvážit zdraví a schopnosti se adaptovat na jiné prostředí i nějakou svou odolnost a adaptabilitu. A je jedno, kam jede. Říká se, že Indii si buď zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Jestli tedy máte jasno v těch základních otázkách a uvažujete o Indii, doporučuji si vyzkoušet kratší pobyt a zjistit, zda se Indie stane vaší láskou, nebo už nebudete chtít nikdy více. Ale pozor, když byste měli jet do Biháru, nejezděte do jižní Indie nebo do Goa, kam míří turisté. To je, jako byste si třeba chtěli v Praze vyzkoušet, jestli byste mohli žít na sídlišti ve Šluknovském výběžku. Není Indie jako Indie.

To je pro mne velká výzva a otázka, jak zvěstovat evangelium v jejich kulturním kontextu.

Indie patří mezi nejchudší regiony světa. Jak velkou překážkou na cestě k Bohu je podle tebe bída?

Neřekla bych úplně bída sama o sobě. Někdy mne napadají pochybnosti o motivaci lidí naslouchat evangeliu. Vnímám, že projevený zájem může být motivován tím, kdo s evangeliem přišel: bílý, v jejich očích bohatý člověk. Někdy nás chápou trochu „magicky“, mají pocit, že naše modlitby, naše požehnání mají větší moc než modlitby jejich. Jednou večer se jeden z mých spolupracovníků vrátil z takového setkání a vyprávěl, že ten den se dokonce modlil nad PETkou vody. Tu přinesl na modlitební setkání jeden muž, který měl nemocnou krávu a věřil, že když takto požehnanou vodu dá krávě vypít, kráva se uzdraví. Asi jste zvědaví, jak to s krávou dopadlo. Nemám zprávy.

Když se ve škole objeví běloch, znamená to pro Inda, že škola je dobrá. A to nemusíte být ani učitel, když to přeženu s trochou nadsázky, stačí že si sednete do kanceláře. Jako by v některých Indech byla stále mentalita lidí z kolonií. Ze začátku mě to štvalo, ale pak jsem přijala, že to můžeme s pokorou a respektem k lidem využít k dobrému. Ve škole jsme rádi za každé dítě a pravdou je, že naše pravidelné návštěvy se promítají do zájmu rodičů své děti do školy hlásit. A co se týká zvěstování a péče o malé vesnické skupinky a sborečky, které vznikají, největší práci odvádí Sahni. On je s těmi lidmi každý týden, jezdí na motorce křížem krážem oblastí Madhubani, týdně najede stovky kilometrů a zvěstuje věrně Boží Slovo. Tam se pak časem ukáže, jak vážné bylo jejich rozhodnutí. On je naším misionářem, hrdinou, věrným v každém ohledu. On těm lidem rozumí. Vysvětluje mi často jejich náturu, jejich zvyky. Někdy přemýšlím, jestli tou překážkou nejsem spíše já, moje kultura, nějaké moje myšlenkové vzorce nebo konstrukty, které odráží mé chápání a interpretaci Bible. To je pro mne velká výzva a otázka, jak zvěstovat evangelium v jejich kulturním kontextu. Nemám pocit zatím, že bych na to přišla.

Co nejtěžšího jsi tam zažila?

Bylo to první rok a souviselo to se zdravím. Ležela jsem v posteli pod spacákem a dekami a třásla se mnou zimnice. Přes Google překladač jsem poprosila v hindštině mé domácí, kteří nevládnou angličtinou, o teploměr. Ač mi do smíchu nebylo, musel to být ale vtipný obrázek: já pod horou dek s teploměrem a moji domácí kolem postele jako sudičky, čekali v řadě, až se doměřím. Nejdříve naměřenou teplotu zkontroloval otec rodiny, když mi pak teploměr podal, přepočítala jsem Kelviny na stupně Celsia a bylo skoro ke 40. V tu chvíli jediné, co jsem mohla, bylo zburcovat na dálku mou rodinu a přátele k modlitbám, dát si dva paraleny a studený hadr na hlavu. Bylo mi ouvej. Ale Pán Bůh se zázračně přiznal a ráno jsem stávala s teplotou 36,7.

Mám pocit, že každý rok čelím jiné výzvě a ta nějak provází můj pobyt, tříbí mou trpělivost, závislost na Bohu a drží mne nohama na zemi. Poprvé to bylo jídlo, silně pálivé a ve škole, vzhledem k financím, i velmi stereotypní. Následující rok to byl hluk, nekonečné modlitby z hinduistických chrámů. Jsou to takové hlasité skřehotavé litanie, které jsou přes amplióny pouštěny do vesnice v jakoukoliv denní hodinu až do noci a trvají třeba i hodiny. Výzvy muezzinů z minaretů v arabském světě jsou proti tomu „krátké zvukolibé znělky“. A minulý rok to zase bylo šílené vlhké vedro v době, kdy už běžně nebývá.

Tak schválně, co za výzvu na nás čeká letos v říjnu!

Více o ČEA a misii v Indii najdete na www.ea.cz a www.skolavindii.cz.