Zkus to se mnou

Tématem tohoto čísla časopisu Brána je „Tělo“. Vy byste na toto téma mohl z pohledu křesťana napsat knihu. Možná ne jednu. Jak je pro vás osobně důležité tělo?

První, co jsem si uvědomil, bylo, že ho musím přijmout. Protože mi nedělalo radost, nesouhlasil jsem s tím, jak je udělané. Musel jsem se ho naučit používat a překonávat. U vozíčkáře to nejde samo, vozíčkář se musí naučit najít svou pozici ve světě – a to i technicky: jak si dojdu na nákup, co jak udělám…

Mluvíte o dlouhém procesu. Ochrnutý jste kvůli dětské mozkové obrně a jiný život než ten s fyzickými omezeními jste nezažil. Nemohl jste tesknit po době, kdy jste chodil. Předcházel tedy procesu přijetí vašeho těla proces jeho odmítnutí?

Křísili mě po porodu, takže jsem se postižený narodil. A ano, takto to lidi vnímají – ale já jsem v pubertě snil o tom, že jsem zdravý. A do té iluze jsem utíkal. I když jsem nebral žádné omamné látky, ta představa byl můj svět, takže vyrovnávání se s handicapem jako s tvrdou realitou bylo úplně stejně těžké. I když tam nebyl ten náraz, že najednou nemůžete dělat něco, co jste celou dobu předtím dělat mohl. Myslím si, že v dospívání to prožívá každý, i ti, kdo se s handicapem narodili. Bohužel, nejsme od toho osvobozeni.

Dětství jste prožil v Jedličkově ústavu…

Do Jedličkova ústavu v Praze mě rodiče přemístili až v roce 1977 a byl jsem tam až do roku 1984. Jako předškolní dítě jsem ale byl v Košumberku, kde se kladl veliký důraz na rehabilitaci. Nemohlo to na mém stavu změnit nic zásadního, ale lékaři chtěli stihnout co nejvíce operací, dokud tělo ještě roste, protože se zásahy do lidského těla lépe hojí. Ale tam jsem, aniž jsem o tom věděl, získal velkého přímluvce víry. Pracovala tam Noemi Komrsková – jako předškolní dítě si mě zamilovala a celou dobu, i když pak šla na mateřskou, mě měla v srdci a modlila se za mne. Když se tam vrátila, tak já už jsem tam nebyl.

Jak jste se o ní dozvěděl?

V roce 1987, ještě za totality, jsem napsal vedoucím všech církví v republice a ptal jsem se, jak se věnují postiženým lidem, s jakými problémy se setkávají a co plánují do budoucna. V Církvi bratrské dostala odpověď na starost právě Noemi. Napsala: „Danieli, nevím, jestli jsi to ty, ale posílám ti fotku, dej ji své mamince a odepiš mi, jestli jsi to ty. Celou dobu jsem se za tebe modlila.“ Na té fotce jsem byl v postýlce – a moje maminka potvrdila, že jsem to já. Tak jsem Noemi poslal zpátky novou fotku. Tak se za mě modlí dál – určitě to budu potřebovat. (úsměv) Před několika lety jsem slavil padesátiny, tak jsem ji pozval a poprvé po těch letech jsme se viděli. Tak mám zkušenost, jak důležité je mít modlitebního průvodce, i když on nezná vývoj. Modlíme se a chceme vidět výsledky, vlastně Boha na modlitbách úkolujeme. A když neplní úkoly, tak jsme z toho unavení a zklamaní. Ale Pán Bůh není povinen nám ukázat výsledky. Noemi pro mě dodnes je příkladem modlitebníka, který je nemusí vidět.

Chtěla jsem se zeptat, jestli máte nějakého lidského anděla, a vlastně jste mi odpověděl. (úsměv)

Myslím, že jich mám několik. Když nepočítám manželku, tak Noemi byla ten zásadní anděl. Pak to byla moje učitelka matematiky – také z Církve bratrské, kterou jsem donutil, aby mi přinesla svědectví. Jak vidíte, Církev bratrská je pro mě osudová. (smích)

Dobu v Jedličkově ústavu popisujete jako velmi těžkou. Musel jste si vytvořit nějaké „mechanizmy přežití“?

V patnácti šestnácti letech jsem si uvědomil, že se mnou ta společnost nepočítá. To bylo moje poznání. A bylo to pro mě těžké. Pokusil jsem se o sebevraždu – když stát se mnou nepočítá, tak já tady být nemusím a nechci. Ale musím říct, že ať už se to někomu líbí, nebo ne, bylo to v Božím plánu. A já jsem uvěřil.

Způsob, který jste si k odchodu ze světa vybral, byl dost drastický. Co přiměje kluka, aby polkl nůž?

Vybíral jsem si způsob, který šel, neuvažoval jsem o tom, že to bude drastické. Vozíčkář má omezené možnosti i při páchání sebevraždy. Nedostane se k lékům, pověsit se na strom je pro něj poměrně náročná disciplína a zajet s vozíčkem do rybníka v centru Prahy taky výsledek nepřinese. (smích) Navíc jsem věděl, že lékařům dělá problémy dostat mě z narkózy, tak jsem chtěl i tuhle pojistku. Chtěl jsem, aby to vyšlo. Asi tak.

A nevyšlo to, díky Bohu (úsměv) a vaše postižení je od té doby celý život spjato s vírou.

Ano, díky Bohu. Bůh to měl pod kontrolou. Jako sebevrah na psychiatrii jsem se totiž setkal s Biblí. Na dorostové psychiatrii na Kateřinkách měli klienti uprostřed stolu knihu. Seděli okolo. Zeptal jsem se: „Co to čtete?“ a dostal jsem odpověď: „My to nečteme, my to kouříme. To je Bible.“ V životě jsem Bibli v ruce neměl, tak jsem se zeptal: „Můžu se do ní podívat?“ Ale bylo tam už jen Zjevení, jinak byla už celá Bible vykouřená. Ptal jsem se, co budou dělat, až ji vykouří celou, a dostalo se mi odpovědi, že udělají oči na nějakého křesťana, který jim přinese novou, a ještě u toho bude mít dobrý pocit. Takže Zjevení byla první kniha Bible, kterou jsem četl. A to je opravdu hrozné čtení – pro čerstvé křesťany ji raději nečteme. (úsměv) Ale Pán Bůh dovolil, že jsem si z té knihy pamatoval jednu věc: „Pokoj vám“ a „Neboj se“. Všechno ostatní jsem měl jako v mlze. Nic mě neděsilo, nic mě nezastavilo.

Co tohle setkání s Biblí ve vás rozjelo?

Ještě nic. Na psychiatrii jsem navíc, podle toho, jak se zacházelo „s opozicí“, věděl, že se musím chovat vzorně, abych odtamtud byl co nejdřív pryč. Rozhodl jsem se, že se o sebevraždu budu pokoušet tak dlouho, dokud se mi nepovede. Až Květu Šplechtovou, moji učitelku matematiky, ta moje sebevražda donutila, aby mi předala evangelium. Moc se jí do toho nechtělo – byl jsem ukecaný sígr a ona se bála, že to zveřejním a ona bude mít problémy. (úsměv) Až jsem byl zas zpátky v Jedličkově ústavu, tak mě vzala na bohoslužbu do Soukenické. Ale za mnou na psychiatrii tehdy přijít nemohla, tak poslala Davida Javornického. A on mi přinesl knížku Joni. A ta se mnou teprve pořádně zacvičila. Četl jsem příběh dívky, která prožívala podobně a skoro ve stejném věku totéž, co já – to byl šok, že někdo popisoval to, co jsem měl v duši. A mluvila tam o Bohu. To pro mne byla zajímavá věc – potřeboval jsem informace.

Na té bohoslužbě jste uvěřil a první emocí ve vašem novém životě byl vztek. (úsměv) Co vám víra dala okamžitě a čím jste byl obdarován postupem času?

Ano, tam jsem se vztekal – a Bůh mě vyzval, ať to s ním vyzkouším. (úsměv) Víra mi dala přátele a společenství, ve kterém se najednou snažili koukat dovnitř – na můj charakter a na moji víru, ne na moje postižení. A v dlouhodobém horizontu mi víra dala zaměstnání (protože Pán Bůh se nebál mě zaměstnat) a vnitřní uzdravení. To hlavně. Pán Bůh mi dal sebepřijetí a pak ten smutek a vztek ve mně začal odcházel. Jeho vnitřní práce ve mně je, že ze mě udělal osobnost. Není to moje zásluha, to on mi nastavoval zrcadlo a zároveň mě podpíral. Naučil jsem se dívat na svoje tělo jako na dar od Boha, který potřebuji. V CASD je velký důraz kladen na zdravou výživu, na správné zacházení s tělem jako s chrámem Ducha svatého – mají i své kluby zdraví. Myslím, že žádná církev v této oblasti nemá takový akcent. Jiné církve mají jiné úžasné akcenty, ale co se týká těla, tak Církev adventistů dost vyčuhuje. Takže své tělo odmítám zbožšťovat, odmítám mu podestýlat, aby se mu dařilo dobře, ale už mu neubližuji. Ve svém věku už ho ani nepřetlačuji – něco z něho ještě mohu vymáčknout, ale už s ním začínám smlouvat, co mi dovolí. To potká každého, ale zdravé lidi až po osmdesátce. (úsměv)

Jak dlouhý u vás ten proces vnitřního uzdravení byl?

Ta první etapa, rychlá a důkladná intervence – záchrana a nastartování chuti do života, kdy si Pán Bůh musel „máknout“, trvala tak dva roky. Člověk se ale uzdravuje pořád, protože jsou lidé, kteří vás nemají rádi, pak ti, kteří vám ublíží, protože neodhadnou situaci, a jsou i tací, kteří ublíží úmyslně, protože jim překážíte v jejich záměrech. Takže člověk musí Pána Boha jako lékaře pouštět do srdce pořád – aby nevyhořel, ale aby se uzdravoval. Z křivd, z nepochopení, i ze zklamání ze sebe samých, kdy máme velké cíle, ke kterým ale nevíme, jak se dostat. Aby se člověk mohl smát, aby mohl vnímat lidi ve sboru jako bratry a sestry a neztratit smysl pro humor. Víte, jak se pozná zdravé společenství? Říká se, že roste, ale já říkám, že zdravé společenství je tam, kde se lidé nebojí se smát. I při kázání. Kde je velké napětí, tam se vtipy nevypráví.

Tam, na té pro vás zásadní bohoslužbě v Soukenické, jste řekl, že vy si ten dar, který křesťané mají, pro sebe nenecháte. Vnímal jste od samého začátku svoje poslání nějakou formou předávat evangelium?

Nevnímal jsem nic, já jsem do toho byl doslova nucen. Zdraví lidé za mnou chodili a brali mě domů. A okolí se mě ptalo, jak to, že se to děje, a já jsem musel odpovídat. Někteří lidé chtějí cítit, že jsou k něčemu povolaní, ale já jsem to cítit nestíhal. (smích) Příklad: Když mě Bůh poslal do Sedlčan, abych tady začal pracovat jako farář, byla tu budova bez tekoucí vody a byt byl po točitých schodech nahoru. A když mě Tomáš Trávníček (kazatel CB – pozn. redakce) nesl na zádech nahoru, tak jsem se modlil: „Bože, jestli je to můj výmysl, tak mě zastav, dřív než z toho bude průšvih. (smích) Přišel jsem do bytu, ve kterém máma se dvěma puberťáky zrovna plakala, protože od ní odešel manžel, a mně došlo, že se kvůli mně bude muset vystěhovat. Hrůza. Ve sboru jsem měl jednu osmdesátiletou paní a prázdnou modlitebnu. Tak jsem si řekl: Šéfové jsou daleko, modlitebna prázdná, udělám si krátkou dovolenou. (smích) Plán byl, že si odfrknu, projdu se po městě, nasaju ducha toho města a polehoučku si promyslím, jak začnu. Ale moje žena hrabala listí před domem a lidé chodili okolo a ptali se: „Pan farář už se přistěhoval? A už je tady nastálo? Tak to my v neděli přijdeme.“ Nataška přišla domů a řekla: „Danielku, žádná dovolená nebude, připrav si kázání.“ (smích) Na bohoslužbu mi začalo chodit třicet lidí. Vůbec to nechápu. Byl jsem v šoku. Zamlčel jsem sbírku, aby lidi neřekli, že mi jde o peníze, ale na druhé bohoslužbě se mě ptali: „Vy neděláte sbírky? My jsme slyšeli, že v kostele jsou kasičky, a tady žádná není.“ Tak jsem začal dělat sbírky. Do všeho jsem byl přinucen. (smích) Vznikla i osmičlenná mládež – že chtějí chodit, že si mě vybrali.

I ta misie začala bez mé snahy, já se chtěl jen ulít. (smích) Napsal jsem tehdy na vedení metodistické církve oficiální žádost o souhlas s kázáním – že ke mně chodí hodně sousedů a že pokud mě ho nedají, že budu kázat bez církevního souhlasu. Přijeli se tehdy na mě podívat a řekli, že pokud budu mít bratra, který mě bude dozorovat, že kázat mohu. Nemusím chodit obracet lidi, prostě se se mnou setkávají – a pak jsou věřící. Ale to dělá Pán Bůh.

Pán Bůh tak vyslyšel moji úplně první modlitbu, abych si život neodseděl, ale abych ho mohl žít s radostí. Tehdy jsem se bál, že budu nucen žít, a nebudu mít z toho radost. A dává mi ji neustále.

Kromě toho jste taky sloužil jako kaplan v hospici.

Ano, patnáct let dobrovolné služby. Ta služba se uzavřela. Teď rok přemýšlím, že bych dělal něco jiného. Zjistil jsem, že se církvi hodí kazatel, který nemá sbor. Protože dnes už mi vzhledem k pokročilému handicapu pečovatelky pomáhají i z postele a do postele. Vždycky jsem musel mít asistenta, ale té nutné péče bylo méně. Teď už by se to se službou kazatele skloubit nedalo.

Otevřela jsem oblast vašich zkušeností v hospici, protože tito lidé mají své specifické duchovní potřeby, a protože zároveň pracujete ve věznicích, kde jsou duchovní potřeby asi zcela odlišné. Byl jste na Borech a ve Valdicích, ve věznicích s nejtěžšími tresty. Mají tato prostředí něco společného?

Pastoračně jsem poznal postižené lidi, věnoval jsem se věznicím, to bylo příležitostně, a pak jsem působil v hospici. Odlišnost těch tří prostředí je velká. Za socialismu postižení museli překonávat i svůj pocit méněcennosti a vydupat si prostor k životu. Ve vězení mi vozík velmi pomohl. Při první přednášce mezi odsouzenými jsem vůbec nevěděl, jak začít. A dostal jsem nápad a řekl jsem: „Já sedím padesát let, kdo sedíte déle?“ Přihlásil se jeden. „Procházka za dobré chování není možná.

Zkrácení trestu také ne, vypadá to na doživotí. Jediný rozdíl mezi vámi a mnou je, že vy jste po soudu a mě nebeský soud teprve čeká.“ Ve vězení si lidé myslí, že jsou v tom nevinně, že venku jsou lidé, kteří si to zaslouží víc, jen se na ně nepřišlo, a nesou v sobě vztek. Cítil jsem tam jakousi konfrontaci toho, kdo je v tom opravdu nevinně – a viděl jsem, že to v sobě přehodnocovali.

Byl tohle – změna pohledu na spravedlnost – ten nejdůležitější vzkaz, který jste jim přinesl?

Pro kaplana, který mě tam přivedl, bylo zajímavé, že moje žena je Romka a že spolu dokážeme žít 32 let v naprosté symbióze a že ty dva světy – bílý a romský – mohou splynout ve velké požehnání. I to pro ně bylo důležité.

Mají lidé odsouzení za těžké zločiny zájem slyšet evangelium?

Jak kteří. Účast na těchto akcích je dobrovolná, takže ti, kdo tam přišli, zájem měli. Měl jsem jich tam 25. Někteří tam možná přišli proto, že se nudili. Někteří něco hledali. Ale i tu nudu a zvídavost může Pán Bůh využít k něčemu novému. Víte, já jdu do všeho bez plánu a cílů, nikdy neříkám ne. Ale pak říkám: „Bože, zachraň mě!“ (smích) Ale co ve vězeních, v ústavech i v hospici funguje – nikdy neříkám, co mají lidé dělat, říkám, co víra přináší mně. A když ke mně zdravý člověk přijde a řekne: „Já vám závidím,“ tak to je co říct. To všechno je Boží zásluha.

Vidíte někdy změnu, kterou v těch lidech, ke kterým vás Bůh poslal, vaše poselství způsobilo?

Jednou mě sousedé poslali k jednomu kamarádovi. Zašel jsem tam, on byl v posteli, přikrytý až po krk, u něj maminka s teplým čajem. „Ty jsi nemocný?“ ptal jsem se. „Já jsem sedm let po úraze,“ odpověděl. „Ty jsi na vozíku?“ ptal jsem se dál. „Jo,“ on na to. „Tak koukej vstávat, protože na vozíku budeš pořád.“ Později jako vozíčkář postavil dům, oženil se, založil vlastní pečovatelskou službu s kluky na náhradní vojenské službě, protože ho štvalo, že pečovatelky pracují jen do čtyř hodin, takže vozíčkáři museli chodit do postele spát ve čtyři, protože pak je neměl kdo uložit. Někdy je to jen o objevení darů, které člověk má, co může udělat pro druhé.

Popisujete vyúčtování z podobenství o hřivnách. Jak velkým tématem je pro vás zodpovědnost?

Vzít život do svých rukou a zodpovídat se za to Pánu Bohu je klíčové. Vede mě to k akci i k sebekontrole, aby se ze mě nestalo zvíře. Nemohu si dovolit všechno. A musím něčím obdarovat své okolí, nejsem král, o kterého by všichni včetně Pána Boha měli pečovat. Zodpovědnost v rozhodování byla pro mě důležitá i ve chvílích, kdy jsme začínali tvořit sbor. Lidé, kteří mi říkali, že přijmou Ježíše a chtějí mě za faráře, jsem posílal, aby nejdřív hledali, kam patří – a pak teprve přišli. Chci, aby lidé dělali rozhodnutí v té nejlepší situaci – aby nebyli zmanipulovaní, aby měli i jiné možnosti. Protože jen rozhodnutí z plné zodpovědnosti nejde zpochybnit. Pán Bůh vždycky chtěl, aby se člověk rozhodoval – a aby nesl za to rozhodnutí zodpovědnost. Všichni jednou budeme stát u posledního soudu a přijde na to, proč co člověk dělal.

Pán Bůh si s námi může dělat, co chce a co potřebuje. A mne si stvořil, abych to unesl.

Zmínil jste, že žijete v trochu netradiční rodině. Bojujete s předsudky okolí?

Předsudky jsou vůči farářům, vůči cikánům i vůči postiženým. Naše rodina byla tvořena s Božím smyslem pro humor. (úsměv) I naši příbuzní museli tuto kombinaci vstřebávat. Moje babička se ke mně vždycky naklonila a ptala se, jestli je všecko v pořádku, jestli mě ta rodina neokrádá. (smích) A Natašina maminka měla zase strach, že když si dcera vezme vozíčkáře, že nebude smět ani do práce, protože budu žárlit. Taky si představovali pro dceru někoho schopného, kdo pak bude držet celou rodinu, ne zrovna faráře. Byli sice pověrčiví, ale ne věřící. Jsme spolu 32 let. Pán Bůh si s námi může dělat, co chce a co potřebuje. A mne si stvořil, abych to unesl. Protože rozbíjet předsudky je někdy těžké. To, k čemu nás Pán Bůh potřebuje, souzní s tím, čím nás vybavil. Zatím po mně nechtěl, abych mu načesal třešně. (úsměv) Kdyby to po mně chtěl, tak je to zlomyslnost. A já jsem u něj našel smysl pro humor, postoj „tak si to zkusíme“, ale nikdy nic nad moje síly. Když se ohlédnu a vidím, co všechno jsem s ním zažil, tak mi nad tím zůstává rozum stát. Ale s Boží pomocí se to dalo odžít tak, že mi zůstal i smysl pro humor. Mimochodem – teď jsem slyšel krásný vtip: Přijdou apoštolové za Ježíšem a říkají: „Pojď s námi na večeři.“ A Ježíš odpoví: „Kluci, neblbněte, po té poslední večeři jsem byl tři dny mrtvej.“

Řekl jste, že nechcete promarnit svůj život tím, že budete pořád čekat na zázrak. Přestal jste věřit ve vlastní uzdravení, nebo jste o něj Boha nikdy neprosil?

Je vidět, že se Církev bratrská mění v charizmatickou. (úsměv) Pořád věřím na zázrak, vím, že je Pán Bůh dělá i dnes. Ale pro mne je zázrak každý den: že dojdu na záchod, že když manželka ve zdravotnictví chodí na dvanáctky, že nemám depresi a že máme krásné manželství, zdravou rodinu. Když má vozíčkář tři zdravé děti a manželku, která s ním vydrží tak dlouho, tak je to zázrak. Když mé nejmladší dceři bylo dvanáct, udělala přede mnou provaz a zeptala se: „Tati, uděláš to taky?“ Tak jsem jí řekl, že neudělám, že by mi sebrali důchod. (úsměv) Pak jsem se dozvěděl, že je se mnou taková legrace, že člověk zapomene, že jsem na vozíku. Tenkrát to pro mne bylo velikým vyznamenáním – že moje rodina nenese tíhu mého postižení. I když cena za pečovatelky ukazuje, jak je drahá soběstačnost. Ale nikdy jsem dětem neřekl, že se nemohou přestěhovat, protože je budu potřebovat. Jsem rád, že moje postižení neprožívali jako tíhu.

Takže odmítám zahořknout, že se zázraky nedějí tak, jak a kdy já chci, odmítám Bohu něco diktovat, odmítám shnít čekáním na zázrak, odmítám podmiňovat něco svým uzdravením. Protože čekání s bolestí a křivdou v srdci způsobuje, že mu to srdce tvrdne, a když chci něco dát, mám to dát hned. Takže čekám na zázrak – a když se stane, budu rád a neodmítnu ho.

Je nějaký biblický verš, který vás provází celý život?

Je jich hodně, vždycky mi na určitou dobu svítí jiný. Ale velmi mi pomohl verš: „Hospodin učinil nás, ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Ž 100,3) To mne donutilo přijmout to, jak stvořil mne. Jinak miluji jednu písničku z kancionálu, kde se zpívá: Sečti dary, které ti Pán Bůh dal. Důležité je mít v srdci Ježíše. Kdybych měl v srdci církev a byl věrný jí, tak bych byl zničený. Je důležité vědět, že církev potřebuji, abych přežil. Ale to, komu potřebuji věřit, je Kristus, ne církev. Lidé vynaloží spoustu sil, aby se vymezovali vůči jiným církvím, ale z Božího pohledu je to nesmysl, protože v nebi žádná církev nebude. Tam už jsou jen služebníci, kteří obstáli.