Lze pomoci s konspiracismem?

Odpověď na otázku v nadpise zní: Těžko. Nejedná se totiž jen o nějakou chybnou teorii, ale o komplexní obraz světa, rámovaný silným etickým cítěním a podepřený společenstvím lidí, kteří s konspiracistou tento obraz světa sdílejí a rozumějí událostem či vztahům v něm podobně. V tom je konspiracismus srovnatelný s náboženstvím a vztahy mezi konspiracisty jsou srovnatelné s náboženským společenstvím. Konspiracismus tak může hrát v životě jednotlivce stejnou úlohu jako u jiných lidí hraje třeba křesťanství a jejich příslušnost k církvi. Anebo může v jednotlivých lidech jejich stávající náboženství doplňovat: není výjimečné, když muslim, křesťan, hinduista a třeba stoupenec tzv. nenáboženské spirituality (New Age) sdílejí jeden konspirační narativ. Každý z nich ho vloží do svého náboženství a přizpůsobí nové přesvědčení starému a staré novému.

Vymlouvat někomu jeho „konspirační teorii“ tedy nemá smysl (podobně jako lze jen těžko někomu vymluvit víru) a nátlak ho obvykle jen přiměje, aby svůj názor ještě posílil. Co pomáhá, je hlavně neztratit s konspiracistou vztah, ale spíš vztah s ním budovat, setrvat v rozhovoru, ale nepřipustit argumentační zákopovou válku, hledat společné hodnoty a postoje, oceňovat, co je možné ocenit, neagresivně vyjadřovat nesouhlas a také třeba uznat omezení své profese a svého poznání v naději, že konspiracistovi časem samo dojde, jak je jeho všeználkovství pyšné a hloupé. Je ovšem nutné pamatovat i na stanovení hranic, neboť konspiracisté bývají velmi vytrvalými misionáři. V rodině má každý místo, ale nikdo se nesmí snažit druhé ovládat. A také církev je otevřena všem, i konspiracistům, ale ani ti nesmějí nahrazovat evangelium jiným příběhem. A rodině i církvi nezbývá než čekat – ke změně dospějí konspiracisté sami, postupně a často po dlouhé době, pokud vůbec.

Prevencí v rodinách je „realistický optimismus“: otevřený, pozitivní a nadějný vztah ke světu, v němž je mnoho temných zákoutí, ale přece jen je prosvětlen přízní a péčí milujícího Boha. Do tohoto světa patří i společenské instituce (politické, vojenské, mediální, zdravotnické a jiné) s bezesporu omylnými a sobeckými, někdy i zlými lidmi, o nichž není dobré mít jakékoli iluze. A přece tento náš svět nikdy a nikde – kam až dohlédne oko historie – nebyl bezpečnější, bohatší, sytější, pohodlnější, zdravější, svobodnější či demokratičtější, než je dnes, i když si bezpochyby umíme představit, že by mohl být ještě tisíckrát lepší. V církvi slouží jako nejlepší prevence samozřejmě evangelium – dobrá zpráva zvěstovaná nám i zbytku tohoto nedokonalého světa. A také odolnost vůči pokušení fundamentalistického výkladu Bible: vždyť třeba kniha Zjevení se při čtení, které ignoruje historický, literární a teologický kontext a které pracuje jenom s intuicí a vlastními představami, může stát jednou velkou konspirační teorií, na kterou se pak snadno nabalí jakékoli další.