Přenádherný domov

Hned na začátek doporučení: Tohle musíte vidět – je to geniální snímek s propojením čtyř žánrů – dokument/válečné drama/horor/psychologický thriller. Naprosto skvělá zvuková práce, originální styl kamery na hranici voyerismu. A doporučení druhé: Jestli nevíte nic o holokaustu, o tom, co se dělo v Osvětimi a kdo byl Rudolf Höss, je sledování snímku zbytečně ztracený čas, protože uvidíte jen „prázdnou reality show“ nudného života v jedné vile, takoví „VyVolení roku 1943“. To je totiž to jediné, co je vidět – život prominentní německé rodiny, kde workoholickému otci jde jen o dvě věci – jak zdokonalit efektivitu práce a jak se postarat o rodinu, a jeho ženě Hildě o to, aby její děti měly krásný domov. A to se jim daří – úrodná zahrada, bazén, poslušné služebnictvo, pracovní týmy na těžší práci k ruce tvořivé paní domácí, která je inspirací nově vzniklé německé komunitě žen na východě. Má víc, než o čem kdy snila. Tady je šťastná.

Celý děj je v tom, co vidět není, co je jen zdálky, zato neustále, slyšet, ale o čem divák ví. Oba světy propojují jen dvě zásadní linky: práce Hösse, ve které – hlavně kvůli aktuálnímu transportu statisíců maďarských Židů – řeší navýšení kapacity plynových komor, a několikaminutový noční záznam z termokamery, na kterém jedna z Hössových služebných tajně schovává jablka pro vyhladovělé vězně na pracovištích v zakázané zóně kolem tábora, zatímco vlak v dálce přiváží do továrny na smrt nové lidi. Pak už jsou to jen drobné detaily, které bez znalosti historie diváka nemají význam nebo nedávají smysl: záhonky hnojené popelem mrtvých; domácí miniburza oblečení obětí; rybařící Höss, vyhánějící z řeky svoje děti poté, co zjistí, že tam plavou lidské kosti… Jinak je druhý svět dokonale odfiltrován. Scéna, kdy se Höss ptá svého syna: „Slyšíš to?“ a zatímco divákovi v tu chvíli trhá nervy vzdálený křik dozorců, střelba a nářek vězňů, Höss po chvíli dodává: „Bukač. Někde tady hnízdí.“ Vnímat utrpení lidí, na kterém se tak zásadně podílí, není v zóně zájmu vyvolených.

Film (dle stejnojmenného románu Martina Amise) vznikal 10 let. Glazer měl zvláštní povolení vstupu do archivu Osvětimi a k dispozici svědectví přeživších sloužících v Hössově domácnosti. Zvuková knihovna vznikala rok, zvuky z tábora mají mít i autentickou doslechovou vzdálenost. Film získal Oscara za nejlepší zahraniční film roku 2024 a hlavní cenu festivalu v Cannes.