Nejde o to někoho umlčet
Lidé, kterými se zde budeme zabývat, stojí uprostřed kulturních válek současnosti. Jsou těmi, které by Ježíš vyhledal v davu, aby s nimi mluvil o Boží lásce k nim, o jeho blízkosti a o tom, že chce, aby věděli, že Bůh stojí o to zjevit svoji slávu v jejich životech.
Téma mužství a ženství a prožívání vlastního pohlaví a sexuality je dnes na pořadu dne – objevují se otázky, u kterých si někteří z různých důvodů řeknou „konečně“, zatímco jiní se cítí ohroženě a mají dojem, že je to znamení „začátku konce“. Taková situace je vodou na mlýn kulturním válkám, které jsou největším pokušením doby. Nejen nevěřící, ale dokonce i věřící lidé chtějí často hledat svoji identitu a bezpečí v představě, že někoho umlčí.
Takže pak místo dobré zvěsti i církev po vzoru světa snadno zredukuje své poselství na slogany. Namísto toho, abychom viděli lidi, vidíme „skrz“ ně a podléháme dojmu, že jsou jen ilustrací té které tendence, která nás ve společnosti zneklidňuje. Lidé, o které se zde jedná, se často obávají, že budeme dělat právě toto. Mají strach, že jejich odlišnost vyvolá v ostatních odpor. Navíc způsob, jakým dnes většina církví o těchto tématech mluví ve veřejném prostoru, často budí dojem, že se s podobným nepochopením setkají i v případě, kdy s nimi bude chtít pastoračně mluvit někdo z církve. Evangelikální kultura (čest výjimkám) někdy působí, jako by poselství evangelia, když dojde na takovéto kulturně válečné otázky, bylo „jsme lepší než oni“, ať jsou „oni“ kdokoliv z těch, kterým nerozumíme. Snadno pak zapomínáme na svoji skutečnou identitu a kotvu v Božím pokoji, který se nenechá viklat „liberální“ ani „tradicionalistickou“ hysterií doby. Jsou to extrémní varianty na obou koncích společenského spektra a extrémy, vyhrocování i pomluvy „těch druhých“ dnes lákají jednoduchostí a konfliktem, který sytí nižší patra našich duší. Bůh je ale Bůh pokoje, i když dojde na témata, kolem kterých je společnost zneklidněná. Fungovat kristovsky znamená nebát se lidí, kteří stojí uprostřed vyhrocených diskusí doby. Ježíš velmi rád chodil za lidmi, kteří byli předmětem názorových sporů, volal je k následování a chránil je před zkratkovitými soudy lidí, kteří žili v iluzi, že jsou na tom lépe. (Lk 5,31–32)
Řada mladých lidí v Česku umí respektující a láskyplný vztah s jinak smýšlejícími lidmi strávit docela dobře. Kultura rozdělených společností (řada zemí na východ od ČR, ale i některé regiony ČR) tomu ale nepřeje a někteří lidé si dnes myslí, že pokud má někdo odlišný pohled, znamená to, že není možný vlídný kontakt a že druhý člověk je nepřítel. Tato představa je veskrze světská, jakkoliv se nás představitelé kulturních válek snaží přesvědčit o opaku. Říct ano Kristu a křesťanství navíc zahrnuje výzvu milovat dokonce i případné opravdové nepřátele. Ne teoreticky, ne nějakým „akrobatickým způsobem“, který vlastně není rozpoznatelný jako láska.
TRANSSEXUALITA
Trans-tázající lidé jsou skupinou, která může snadno pochybovat o tom, že Bůh myslí ve své lásce i na ně. Z různých důvodů se přitom dnes řada lidí necítí ve vlastním těle dobře a představa toho, že je čeká život v těle mužského nebo ženského pohlaví, do kterého se narodili, v nich vyvolává nevolnost. Různí lidé – věřící i nevěřící – tuto zkušenost prostě mají. To je realita a u té musíme začít. Ti věřící z nich potřebují ve svém přirozeném církevním prostředí najít odezvu, která jim nebude dávat důvod cítit se mezi svými bratry a sestrami ohroženě nebo „exoticky“ už jen proto, že si ohledně své sexuální identity kladou otázky. Tito lidé si nevymýšlí.
Darem shůry v takové situaci je blízký člověk nebo jiný doprovázející v rodině víry, který není ochoten dívat se na ně jako na ilustrační příklad dobového úpadku ani není ochoten zpřehlednit si situaci tím, že je prohlásí za popletené a naivní, a zároveň neobejde složité otázky, které si v takové situaci je potřeba položit. Jsou to pořád oni – Boží děti – lidé, které znáte a kteří chtějí být poznaní v plnosti. Chtějí, aby zas jednou byl Bůh odpovědí a průvodcem v jejich otázkách a hledání, kde leží plnost života a jak může vypadat Boží svrchovanost v příběhu někoho, jako jsou oni. Naše důvěryhodnost přitom vychází z pokorné ochoty být dobře informovaní, ale také snést nejistotu a dát jasně najevo, že i pokud se člověk třeba v nějakém směru splete, Boží milost trvá dál. Evangelium tvoří prostor, ve kterém nejde o to „panovat nad někým“ (1. Petrova 5,3) ani někoho ovládat tak, že mu budeme naznačovat svoji duchovní nadvládu tím, že bychom jeho tázání nebo pochybnosti o konkrétní cestě dál „pastoračně umlčovali““. Jde o to lidem, kteří se svobodně rozhodli říct Kristu svoje „ano“, pomoct objevovat, co při poctivém zkoumání rozpoznávají jako autentické a pravdivé dokonávání tohoto rozhodnutí v dramatech svého každodenního života. Za svůj život je nakonec zodpovědný daný člověk sám a je na něm, aby jednal dle toho, co rozpoznává jako pravdivé a výstižné.
Co se autenticity týče, je dobré uvědomit si, že přijetí druhého člověka a respekt k němu nemusí nutně zahrnovat souhlas v pohledu na věc. Kvalitní mezilidský kontakt dokonce předpokládá to, že si před druhým člověkem nemusím hrát na „stejného“, jako je on, a že po něm názorovou stejnost apriori nepožaduji. Zároveň platí, že křesťanská pastorace zahrnuje mnohdy usvědčení z problematického smýšlení a jednání. Odborníkem na smysluplné usvědčení je však Duch svatý, ne my, a v otázkách, které jsou složité i z osobního, zdravotního, etického i kulturního hlediska, musíme být zvlášť obezřetní vůči pokušení jej nahrazovat.
U dospívajících je to trochu složitější, protože zrovna prochází obdobím, kdy přirozeně dochází ke konfliktu mezi tím, jak dospěle se člověk vnímá, a tím, jak nedospěle jej často vnímají jeho přirozené autority. Kvalita rodinných vazeb je přitom pro prospívání mladých lidí naprosto zásadní. Záležitosti jako volba oslovení, oblečení a další kroky, které může dítě nebo dospívající chtít podniknout, jsou složitým cvičištěm vzájemné komunikace a ochoty se do sebe navzájem vcítit. Do jistého věku rodičovská autorita přirozeně zahrnuje nárok na podřízenost dítěte a zodpovědné zacházení s ní je velkou výzvou vůči zralosti a charakteru rodičů, zejména pokud jde o kulturně a generačně rozporuplná témata. Někdy má trans-tázající se dojem, že pokud projde nějakou formou tranzice, všechny ostatní potíže zmizí nebo se vyřeší. V praxi přitom platí, že tranzice, byť je zprvu velmi často prožívaná jako úlevná, tyto „paralelní“ potíže někdy nevyřeší. Uspokojivě probíhající sociální, hormonální nebo chirurgická tranzice někdy nevyřeší dokonce ani tíživé prožívání vztahu k vlastnímu tělu.
FAKTA
Ve výzkumu nelze dohledat žádnou prostou a definitivní příčinu rodového nesouladu. Teorie se tradičně (podobně jako u homosexuality) klonily k biologickému, nebo naopak k socio-psychologickému původu tohoto jevu, dodnes však nemáme jasné podklady pro stanovení jednoznačných příčin. Bez ohledu na to, že biologicky je tělo v naprosté většině případů chromozomálně jednoznačně mužské, nebo jednoznačně ženské (s výjimkou tzv. intersexuálních jedinců), nelze principiálně vyloučit možnost, že by se mozek diferencoval vývojově pohlavně jinak než zbytek těla. V klinické praxi předpokládáme tento základ zejména u lidí, které projevy nesouladného prožívání rodové příslušnosti provází již od dětství. Lidé s tímto profilem tvořili kdysi naprostou většinu zájemců o odbornou péči. V posledních letech se však odborníci u nás i v zahraničí potýkají s výrazným nárůstem počtu mladých lidí, kteří mají jiný profil (v ČR mezi 2011–2020 desetinásobný). Většinu z nich tvoří biologické dívky. Častější jsou též doprovodné duševní potíže. Podnětný je i model, na který ve své práci odkazuje americký křesťanský výzkumník Mark Yarhouse. Ten v návaznosti na Iana Hackinga mluví o tzv. looping efektu. Tento pojem popisuje vzájemný vliv společensky přijatých kategorií (například psychiatrické diagnózy) a výskytu jevů souvisejících s lidským prožíváním. Jakmile se nějaký popis stane kulturně rozšířeným, např. ADHD, anorexie, autismus apod., povědomí o něm ovlivní jednak to, kolik lidí u sebe tuto diagnózu rozpozná, ale i to, že mnoho projevů, které by předtím zůstaly bez popisu, se najednou stávají předmětem „sebediagnostiky“ za použití dotyčného pojmu. Do hry vstupuje i pohled společnosti a různých subkultur na danou kategorii a její sociální důsledky. Nejde jednoduše o to, že by si lidé pouze mylně představovali, že daný pojem výstižně popisuje něco, co o nich platí, byť i to se u různých kulturně „profláklých“ diagnóz mnohdy děje (tzv. efekt sociální nákazy). Jde o vzájemný vliv nově zavedeného a přijatého pojmu na sebeprožívání, sebezkoumání a sebezařazení u lidí, kteří se v sobě (a mezi sebou navzájem) snaží vyznat. Ve skupině mladých lidí, kteří dnes tuto problematiku řeší, je větší zastoupení duševních potíží, než tomu bývalo kdysi. Zároveň je to skupina lidí vyrostlých ve velké míře v prostředí sociálních sítí, které často prezentují i stereotypní mužství nebo ženství v méně realistických a často spíše toxických a nevyvážených formách (zobrazení mužů a žen na Instagramu, TikToku, v pornografii apod.).
Současně je transidentita v některých „online bublinách“ vnímána jako odpověď na širokou škálu potíží. Být „jiný/trans/queer“ může být na sociálních sítích někdy způsob, jak prožít zájem a sounáležitost, kterou dnes mnoho lidí ve své každodenní realitě postrádá.
V prostředí negativně nastaveném vůči homosexualitě si lidé svoji atypičnost v zájmech a přitahování lidmi stejného pohlaví někdy vysvětlí spíš jako známku transrodové identity než jako homosexuální orientaci. I pro rodiče z velmi konzervativního prostředí je někdy představa „trans“ potomka přijatelnější než představa, že je ve skutečnosti homosexuálně orientován. Zajímavé v tomto ohledu je, že jsou to někdy právě velmi konzervativní země, jako je např. Irán, kde je homosexualita velmi ostrakizovaná, zatímco transrodové intervence jsou podporované.
Počet lidí, kteří po nějaké době své tranzice litují, v současnosti stoupá, a to zejména mezi mladými lidmi, kteří dospěli v posledních 10–15 letech. Neexistují spolehlivá data, odhaduje se nyní přibližně 10–20 procent. Ve výzkumu z roku 2021 provedeného na vzorku 237 respondentů k této „detranzici“ došlo u biologických žen průměrně ve 22 letech a u biologických mužů ve 30 letech. Průměrná doba strávená v „transrodové identitě “ u těchto lidí byla 5 let. Celkem 70 % těchto lidí uvádí jako příčinu detranzice uvědomění, že nakonec u nich šlo o jiný problém. 62 % uvedlo starost o svoje zdraví, 50 % nevnímalo dostatečnou změnu v prožívání rodového nesouladu atd. Pouze 13 % respondentů uvedlo tlak z okolí jako příčinu zájmu o detranzici.
Upozorňuji však, že zde vůbec nechci říct, že takováto dynamika „sociální nákazy“ anebo nepřesná „sebediagnóza“ je nutně přítomná v příběhu konkrétního trans-tázajícího se člověka. Jde spíš o to uvědomit si složitost problematiky, abychom nedělali zkratkovité závěry ohledně druhého člověka anebo sebe sama. Vzít tyto úvahy a použít je k tomu, abyste někomu rovnou vnucovali, že si například svoje „transhledání“ vsugeroval pod vlivem sociálních sítí, anebo že zrovna on bude svých kroků určitě litovat, by bylo nepochopením toho, co se zde snažím sdělit. Jsou to podněty k pokornému a nenátlakovému společnému zkoumání, jehož vyústění poctivý průvodce dopředu nezná. Takový průvodce zároveň ví a umí dát najevo, že Bůh není zaskočen tím, co se děje, a že má pro daného člověka životodárnou cestu, byť v danou chvíli třeba není jasná a byť třeba bude zahrnovat nejistotu a někdy i přehmaty na tu kterou stranu. Hlavní je, když člověk ví, že na tuto cestu není a nebude sám, a že Bůh, který je autorem našich zápletek, je svrchovaný a jeho milost se každým dnem obnovuje.
ZÁVĚR
Každá doba má svá témata, své výzvy a svá pokušení. Transrodová identita je tématem a výzvou dnešní doby. Jsem přesvědčen, že pokušením v tomto směru jsou pro církev kulturní války. Diskuse o těchto tématech se ve společnosti vést musí, tomu se vyhnout nelze. Je však třeba, aby tato diskuse byla podložena daty a aby nevedla ani z jedné strany k rezignaci na společenskou svobodu, které se i díky křesťanské historii západu můžeme těšit. Když se pasujeme na kulturní válečníky, snadno si zakryjeme oči před informacemi, které se nám „nehodí do krámu“. Napravo i nalevo leží ideologie, které si snadno zaměníme s evangeliem, platným pro celou církev a pro každého věřícího člověka. Nejde o to někoho umlčet ani o to nad někým zvítězit. Ježíš Kristus už zvítězil nad světem a nad každým z nás. Na nás věřících je jednat (nejenom „mezi svými“) způsobem, který vydává svědectví o Božím charakteru. Bůh je láska – a láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá (1Kor 13,4–7). Takovouto lásku dlužíme světu i sobě navzájem. U složitých témat to platí násobně, protože právě u nich máme tendenci ztrácet tento kristovský morální kompas.
Markovi Macákovi v současné době vychází kniha Minoritní sexualita v pastoraci věřících, rozšířená o problematiku transgenderu (vydává Česká evangelikální aliance).
Mgr. Marek Macák, psycholog a psychoterapeut. Vystudoval na FF UK, na ETS vyučuje psychologickou diagnostiku a jako klinický psycholog a školitel pracuje v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích a v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov. Je členem BJB.
