Pro rodiče jsem jejich milované dítě
Jak byste se sám představil?
Jsem student, skaut, křesťan. Jsem bratr, syn dvou skvělých rodičů, přítel skvělé ženy. Hodně mě definují vztahy, ty jsou pro mne důležité a ty ze mě dělají toho, kdo jsem. Hodně mě formovali lidi, které jsem potkal, formuje mě studium sociální práce i to, že se skrze studium potkávám s dalšími lidmi – ať už na probační a mediační službě, nebo s ženami bez domova. Teď mě hodně formují holky ve skautu, který vedu. Když strávím víkend s dvanáctiletými holkami, které mi vymluví díru do hlavy o tom, co řeší, to mě taky formuje. (smích)
Jak dlouho trvá vaše hledání vlastní genderové identity?
Asi ne od narození, ale od velmi útlého věku to probíhalo „nepřiznaně“. Když jsme si jako malí s kamarády hráli, tak jsem chtěl hrát rytíře nebo piráta. Hrozně mě nebavilo hrát si na holčičí hrdinky. Na střední pak byla období, kdy jsem moc toužil být mužem – hroužil jsem se do snění, že odjedu někam daleko do Ameriky a začnu tam nový život s jinou identitou. Ale pak jsem si řekl, že by to bylo jen trapné utíkání z mých nespokojeností. A když pak myšlenky docházely k tomu, že to možná není jen nespokojenost, že se reálně vnímám jako muž, uzavíral jsem to tím, že to je blbost, že se asi jen můj mozek nudí. Tak jsem šel dobrovolničit. Delší dobu jsem tak fungoval – někde jsem pracoval a někde dobrovolničil, podílel jsem se na tvorbě různých věcí, abych se zaměstnal. Ale celou tu dobu se to v různých rozhovorech ozývalo. Neřešil jsem to, od toho tématu jsem utíkal. A před dvěma lety jsem si po dlouhé době povídal se svou kamarádkou a ona mě od toho tématu odejít s mávnutím ruky nenechala. Povzbudilo mě to v tom smyslu, že to, že se tou otázkou zabývám, ze mě nedělá špatného nebo zahálčivého člověka, ale že to je možná významná otázka v mém životě, kterou je potřeba si promyslet a nějak se k ní postavit. Zvážit, z čeho to vyplývá, co by to znamenalo.
Kde na té cestě změny jste a kam až chcete dojít?
Momentálně řeším hormonální tranzici. Po cestě různých rozhovorů s blízkými lidmi, po času stráveném opravdu hlubokým uvažováním nad sebou samým a modlením se, abych nad tím přemýšlel správně, po rozhovorech s dospělými kamarády mých rodičů, které vnímám jako důležité lidi ve svém životě, ale i s mými kamarády, přítelkyní, sourozenci jsem vyhledal odbornou pomoc sexuologa. Když člověk chce projít změnou pohlaví, musí projít kolečkem psycholog – psychiatr – praktický lékař – endokrinolog. U všech je (v ideálním případě) podroben hlubokému rozboru, zjistí, s čím přichází a jaké jsou možné příčiny jeho nebo její situace, a svým odborným vedením se snaží být trans člověku co nejlepší oporou.
Snaží se společně najít pro daného člověka to nejlepší řešení. Tím jsem prošel. Všichni mi dali doporučení k tranzici jako zdravému člověku, který je si vědom rizik a všech důsledků takové změny. Teď se rozhoduji, jestli dřív podstoupit hormonální léčbu nebo operaci hrudníku. Mým cílem je cítit se ve svém těle co nejlépe, cítit se v něm sám sebou. Jsou pro mě hodně důležité estetické úpravy – růst vousů, odstranění hrudníku, snížení hlasu. Jsem si vědom toho, že to nikdy nebude takové, jako kdybych od dětství vyrůstal s mužským tělem v klučičím kolektivu, ale je pro mne důležité, abych se tomu aspoň co nejvíc přiblížil.
U nás ve skautu vnímám, že mě tam kluci berou, mají mě rádi, blbnou se mnou, z legrace se spolu pereme, pak spolu jdeme nasekat dřevo… Ale příliš očividně z toho mužského kolektivu vystupuji tím, jak vypadám. Je náročné, aby se trans kluk, který mluví dívčím hlasem a má tvary jako holka, schoval v bandě pěti vousatých kluků, kteří mluví hluboko, a když se seká dřevo, všichni si sundají trička a jsou v kalhotách a těžkých botách. To je připomínka, že mezi ně člověk nepatří, že není jako oni. Mým cílem je moct být s nimi ten kluk. Abych se stal součástí mužské vlčácké smečky – když to přirovnám ke skautské terminologii. Kluků, kteří spolu drží a jdou do společných dobrodružství.
Na čem stavíte svou osobní jistotu, že je tranzice správné řešení?
Já si stoprocentně jistý nejsem. Jen strašně moc doufám a modlím se, aby to skutečně tak bylo. Vnitřně, byť se toho zákroku bojím, protože vnímám, že to je zásah do lidského těla, mi to pro mě osobně přijde jako ta správná cesta. Dává mi smysl a už teď v ní nacházím štěstí. I když se to snažím různě prostřílet argumenty a najít tam, proč by to mělo být špatné rozhodnutí, tak docházím k tomu, že by mne Bůh nenechal si ublížit, obzvlášť když se ho pořád dotazuji na to, jestli jednám správně. Mám pocit, že jsem to svěřil Pánu Bohu do rukou. Mám kolem sebe hodně podporujících lidí – i to je pro mne jeden z důkazů, že je mi požehnáno. Nemám nikde papír s podpisem „ano, tohle je správná cesta“ nebo „ano, dopadne to dobře“, já to opravdu nevím. A opravdu mám strach. Není to něco, co bych bezstarostně odmávnul.
Pocházíte z křesťanské rodiny. Když zavzpomínáte na své dětství, kým jste se v očích svého táty a své mámy cítil být?
V očích svých rodičů jsem se cítil být jako totální frajer. (úsměv) V mnoha věcech mě ohromně podporovali. Zároveň jsou přísní a nenechají si věšet bulíky na nos, takže když jsem se nechoval hezky, tak mě dobře usměrnili. (smích) Jejich výchova byla paradoxně hodně přísná, konzervativní, ale zároveň si uvědomuji obrovskou míru svobody, kterou nám dávali – a že nám věří. Samozřejmě v otázce mé tranzice ty nejvíc na dřeň rozhovory vedu se svými rodiči, kteří se ptají na věci, které mě i znejistí a ze kterých jsem pak zmatený. Je to drsné, ale zároveň láskyplné – oni se mi snaží pomáhat to reflektovat. A kdyby na mě ve sboru nebo jinde měl někdo nějaké uštěpačné poznámky, tak rodiče budou první, kdo se mě zastane. Můj táta, když mě někde představuje, tak hrdě říká: „Tohle je můj syn.“ To je pro mě velmi důležité – že jsou na mě mí rodiče hrdí a že mi v životě drží palce. Připomínají mi to vždycky, když se vidíme. A i když vidí moje různé chyby, myslím si, že jsem byl a jsem jejich milované dítě, na které vkládali hodně zodpovědnosti, kterému dávali hodně lásky a kterému věří.
Jak byste popsal svůj vlastní vztah s Bohem, svoji víru?
Pocházím z tradiční, výborné křesťanské rodiny, odmala jsem byl zvyklý na ty rutinní křesťanské činnosti, které podle mne víru dobře živí, jako je chodit do nedělky, do kostela, na mládež, jezdit na víkendovky, na letní křesťanské tábory a tak. V pubertě a kolem maturity jsem se nechtěl modlit – přišlo mi to, že to není potřeba, protože Bůh stejně vidí, co si myslím – a trochu jsem na kostel kašlal. Vždycky jsem měl na práci něco lepšího, třeba skaut nebo kamarády. A vlastně ta moje víra nějak vyšuměla. Ani mě to nemrzelo. Až na studiích v zahraničí mi došlo, že nejsem šťastný. Byť jsem měl kolem sebe skvělé lidi, připadal jsem si osamělý, a byť jsem dělal zajímavé věci, neviděl jsem v nich smysl. A bylo mi špatně. Hodně jsem četl, zamýšlel jsem se nad sebou a svým životem a došlo mi, že jsem se vykašlal na jednu důležitou složku mého života – že jsem opustil Boha. Tak jsem tam začal chodit do místního kostela, farář mi tam vždycky nechal do angličtiny přeložené kázání. Tím jsem obnovil ještě ne vztah s Bohem, ale tu rutinu aktivního docházení do kostela. Když jsem se vrátil do Čech, tak jsem si to udržel – kostel, modlitební skupinky, ranní setkávání… A těmi aktivitami v křesťanském prostředí a modlitbami, i když jsem pořádně nevěděl ke komu a jak se modlit, se ve mně postupně obnovil vztah s Bohem. Uvědomil jsem si, že ten vztah potřebuje opečovávat a že jsem to dlouho nedělal. Občas si přeju, abych Boží přítomnost cítil víc a konkrétněji, i když mám teď ten vztah s Bohem o dost silnější než dřív.
Co jste poslední dobou zažil s Bohem?
Zrovna včera – měl jsem za svoji organizaci dvě pracovní schůzky, kde jsem dojednával spolupráci dvou neziskovek. Byl jsem z toho dost nervózní, že to bude trapas, měl jsem křeče v břiše. A když jsem jel ráno do práce, tak jsem se modlil, ať to dobře dopadne. Svěřil jsem to Pánu Bohu. Nakonec to dopadlo úplně jinak, než jsem očekával, ale obě schůzky byly úplně skvělé.
Problematizuje vaše osobní situace vaše vztahy ve sboru a v církvi?
Ne všichni mají takové štěstí jako já – znám mladé lidi, které jejich společenství nepřijalo, vykázalo je, otočilo se k nim zády. Mojí kamarádce zakázali jet jako vedoucí na křesťanský tábor, protože nechodí s klukem. Znám lidi, které ve sborech místo podpory čekala potupa. Jsem velmi vděčný, že jsem se ve svém sboru setkal hlavně s přijetím, a nemyslím si, že by to bylo nějaké horké téma. Když si třeba po kostele na kafi sednu s jednou starší sestrou, tak si povídáme o knížkách. A je úplně irelevantní, jestli jsem, nebo nejsem trans, je to úplně jedno. S dalším si povídám o tom, co zažíváme ve skautu, s dalším o politice. Lidi se třeba přeříkávají, když mě oslovují, protože mě znají odmalička, ale to je samozřejmé. Jsem vděčný, že mě církev i sbor přijaly – že neřeším odmítnutí, křivé pohledy a šuškandu za zády. Víc řeším, jak rozjet dobrou spolupráci mezi neziskovkami, jak dobře vést skauty.
