Tragický osel aneb chtít víc Boha samotného
Jsem na dně. Vyčerpaný fyzicky i duševně. Poslední měsíce a týdny byly náročné. Naložil jsem si toho moc. A do toho přišly věci, se kterými jsem nepočítal. Bezmoc a zoufalství nad situací na Ukrajině. Frustrace z toho, že o volném víkendu na hory neodjedeme, protože děti i manželka jsou nemocní. Problémy s bydlením. Sbor se sice dynamicky rozvíjí, ale s tím jen přichází další nároky. Bojuju na příliš mnoha frontách. Tolik by toho bylo potřeba udělat! Ale už nemůžu. A to bych přitom měl být ten, kdo bude povzbuzovat a dodávat sílu druhým. Mám to v popisu práce. A vlastně to dělám rád. Možná až moc rád! Je snad i tohle součástí mého problému? Připadám si trochu jako ten tragický osel, který hyne pod břemenem, které nedokáže unést, ale ani shodit.
Jak se to vlastně stalo?
Vracím se zpět na začátek. Jako vikář nastupuji na sbor. Za sebou mám 10 let studia. Studoval jsem rád. Dodnes rád čtu. Rád přemýšlím. Vlastně jsem dlouho zvažoval akademickou dráhu. Ale nakonec vítězí ten tichý hlas, který mi říká, že pokud se budu věnovat budování Kristovy církve v první linii, budu Pánu Bohu platnější. Nastupuju tedy cestu kazatele na sboru.
Sbor zrovna prochází těžkým obdobím. Hrstka oddaných tu už dlouho drží nad vodou místní společenství s nedávno zakoupenou budovou. Se zatnutými zuby, seč jí síly stačí. A ty ubývají. Přesto loď neopouští. Jsou odhodlaní se případně potopit i s ní. Peněz není nazbyt. Víry je ale dost na to, aby se rozhodli na plný úvazek zaměstnat teologa, který se u nich uchází o práci.
Od samého začátku jsem oceňoval jejich věrnost. Hluboce si vážím jejich nasazení. A tak se energicky chápu vesla a připojuju své síly. Žádná flákárna. Totální nasazení. Boj o přežití. Do toho covid a hledání, jak v tom dál. Tvoříme nový web a učíme se dělat živé přenosy. A když pandemie odezní, sbor roste a sílí. Začíná období stabilizace a dalšího rozvoje. Práce je hodně a vcelku se daří, jen toho času na odpočinek se pořád jaksi nedostává…
Jsem unavený. Koukám na tahouny sboru a vidím, že i oni jsou vyčerpaní. A jak se cítím? Jako ukazatel směru k cíli pro ostatní, který přitom ale sám cíle nedochází. Jako člověk, který ví, kde je studna, ale přitom sám umírá žízní. Nosím v sobě touhu zvát lidi ke Kristu, zvát je do společenství našeho sboru… Ale to je mám zvát k tomuhle? K vyhoření? Něco dělám špatně. Něco se musí změnit. Lékaři, uzdrav sám sebe!
Analyzuju tedy situaci. S věcmi, které jsou mimo moji kontrolu, nic neudělám. Můžu ale ovlivnit, jak na ně reaguju. Neuškodila by mi informační dieta. Mám taky problém s hranicemi. Musím se naučit říkat „ne“. V tom mi pomůže knížka, kterou jsem si v předtuše před pár lety pořídil. A co udělám s rozjitřenými emocemi? Tím zmatkem, který pociťuju uvnitř sebe? Vím, že mám tisíce důvodů k vděčnosti. A tu také prožívám. Umím být spokojený i radostný. Ale zároveň někdy bojuju se sebelítostí, pocity hořkosti i návaly hněvu. Nezlobím se ale na Boha. To spíš sám na sebe. Nikdy nedovolím, aby indikátor vybití baterie mého mobilu klesl pod 50 %. Tak proč já vždycky jedu až úplně nadoraz? Proč jsem se nechal chytit do téhle pasti aktivismu? „Není to ale konec světa; je to jen konec iluzí,“ utěšuju sám sebe.
Moje práce pro sbor je dobrá a potřebná. I vzdělání je důležité, ale nestačí. Mé vlastní síly už docházejí. Potřebuju více Boha samotného. Jak ale na to? Beru do ruky útlou knížku. Laurance Freeman: Křesťanská meditace. Autor v ní vyzývá k přechodu od myšlení ke zkušenosti. Modlitba není jen rozhovor. Modlitba je bytí s Bohem, kde je prostor i pro mlčení. V tichu přijímáme, že Bůh zná naše potřeby. „Meditace je prostá věc, proto se tak snadno komplikuje,“ čtu na stránkách knížky. „Není to cíl, ale cesta, jak mít více Boha samotného.“ Ticho, klid a prostota. Jednota času, místa a prostoru. Sestoupit až na hlubinu, kde se v našem srdci modlí Ježíšův duch sám. To chci! Modlitba srdce. Žít tak, aby celá cesta do nebe byla nebem…
A tak medituju. Moc mi to nejde. Myšlenky mi neustále někam utíkají. Není snadné být jednoduchý. Ale nemám velké cíle. Stačí mi 10 minut denně. Věřím, že když to budu trénovat, časem se to zlepší. Hlavně vytrvat. Směr je totiž důležitější než rychlost.
