Zklamání z církve
I na místě, kde se nám zdá, že všichni jsou upřímně milí, přijímající a stále usměvaví, můžeme zažít zklamání. Toto potkalo i mě. Ještě než o něm budu mluvit, bych ale chtěla říct, že Bůh je opravdu dobrý, milosrdný a ví o každém z nás, i o tom, kolik zklamání jsme v dané chvíli schopni unést.
Do církve jsem přišla už jako dospělá a obrátila jsem se až po roce a půl, kdy už jsem na shromáždění a církevní akce chodila. Objevovala jsem církevní společenství jako místo bezpečí, přijetí, sounáležitosti. Místo, kde o mě druzí projevují zájem, dávají mi přijetí, jaké jsem nikde nezažila. Během tohoto milostivého období jsem si užívala společné akce, projekty a setkávání. Bůh mě propojoval s církevním společenstvím skrze společné zážitky. Našel způsob, jak si mě k sobě přitáhnout – tím prostředkem bylo přátelství s lidmi. Byla jsem člověk hladovějící po přijetí, které mi v životě chybělo. Církev mi ho doplňovala skrze vztahy s lidmi.
V tomto období ke mně Bůh hodně mluvil skrze lidi a oslovila mě i sem tam nějaká myšlenka v kázání. Bůh mi velmi citlivě rovnal můj život a postupně mě očišťoval. Jako první narovnal moji sexualitu, a aniž bych si to uvědomila, tak mě očistil. Byla to jeho milost svobody, kterou mi dal, abych se některých věcí zřekla, a dovolil mi myslet si, že to bylo jen moje rozhodnutí. (úsměv) Po pár měsících jsem zjistila, že to byla hlavně jeho zásluha.
Ještě před mým obrácením mi Bůh položil na srdce, abych se ve svém životě zbavila všeho okultního. Teprve až potom přišlo moje obrácení, otevření mých očí. Bůh ke mně mluvil skrze Bibli a budoval moje nové základy. To trvalo asi tři roky. Každý den jsem poslouchala kázání a přednášky a to, co jsem slyšela, se mi propojovalo s tím, co jsem měla prožito, i s tím, co jsem žila. Byla jsem v rychlé Boží škole.
Asi po čtyřech letech v církvi mi Bůh ukázal společenství i z jiné stránky. Bylo to pro mne jako náraz hlavou do zdi. Bůh mi z očí sundal minimálně dvoje růžové brýle. Celé to bylo velmi intenzivní, protože se v jednom čase spojilo několik zklamání dohromady. Při jedné přátelské akci jsem najednou viděla, že i věřící lidé mají problém s dvojsmyslnými řečmi… Nebylo to v plné „parádě“ jako jsem to zažila ve světě, ale byla jsem šokovaná. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, ale zpětně si uvědomuji, že jsem to už i v církvi slyšela. Hlavou mi šla myšlenka: Tohle jsem přece už zažila – a to už nechci. Zjistila jsem, že to, co jsem opustila, najednou vidím v církvi. Zažila jsem moment údivu nad tím, kde se to vlastně nacházím. Velmi silně mě to zasáhlo. Vzalo mi to chuť do společenství i do společných projektů. Byla jsem ráda, že jsem měla omluvitelné důvody, proč se některých akcí nezúčastnit.
Začala jsem vidět své nové přátelské vztahy v církvi v jiném světle. Najednou jsem si tam připadala osamělá. Uvědomila jsem si, že kamarádky, které mám, si žijí vlastní život a já mezi ně patřím jen v rámci nějaké služby. Pokud zmizím ze služby, tak se vlastně nic nestane. Upřímně říkám, koupala jsem se ve vlastní sebelítosti. Bolelo mě, že o mě nikdo nestojí, že mi nikdo jen tak nezavolá, že nikdo neprojeví zájem. Byla jsem zklamaná z církve… Ale nevzdala jsem to. Společnému setkávání ani službě v církvi jsem se nevyhýbala úplně, jen některým akcím.
Po velmi krátkém čase jsem si uvědomila, že koupání v sebelítosti už bylo dost a že se tomu musím postavit. Na základě mnohých svědectví lidí, kteří prošli tou samou cestou a se svými zkušenostmi se sdíleli, jsem sebelítostné a vyčítavé myšlenky odháněla skrze modlitbu Páně. Někdy to bylo stále dokola, protože jiným způsobem jsem ty emoce nedokázala ovládnout.
Po nějaké době jsem zjistila, že problém byl především ve mně. Měla jsem velká očekávání na lidi, kteří, ač jsou věřící, nejsou dokonalí a sami zápasí se svými vlastními bolestmi a zraněními. Byl to duchovní boj o to v srdci nezahořknout. Nebylo to lehké, nebylo to rychlé a bolelo to.
Dneska si myslím, že zklamání z lidí v církvi je nezbytnou součástí našich životů. Zklamávat se v lidech budeme, zklamávat ostatní budeme a je jen na nás, co s tím uděláme. Osobně vnímám pro zvládnutí zklamání jako zásadní to období, kdy mě Bůh intenzivně školil a budoval základy mé víry. Na těch to pak vydrželo stát. Jsem vděčná Bohu, že jsme to spolu vybojovali a mohu být součástí Církve, místa, kde mohu i já rozdávat přijetí a povzbuzení.
