Jak jsi to mohl dopustit, Bože?

„Slzy jsou mi chlebem ve dne i v noci, když mi každý den říkají: Kde je ten tvůj Bůh?“ Žalm 42,4
Jak blízká jsou slova žalmisty, přestože žil před stovkami let. Ty hlasy nepřátel, které zpochybňují jeho vztah k Bohu a Boží lásku. Ty hlasy jsou vždy podezřele blízko, když je člověku nejhůř – a Job by o tom mohl vyprávět. Ne, nepusťme si je k tělu, to nejsou hlasy pravdy. To, co se nám stalo, není Boží přání. Obraz Boha je jiný. Obraz světa, jak ho zamýšlel, je jiný.
„Říkám Bohu, své skále: Proč na mě zapomínáš? Proč mám chodit v nářku, utlačován nepřítelem?“ Žalm 42,10
Bolest přichází, stáhne nás do hlubiny a zase odchází, ale jen na čas. Přichází znovu jako příboj a vlnobití, je těžké to ustát. A modlitba je možná plná křiku, pochybností a výčitek vůči Bohu. A přitom je to jenom Bůh, kdo naprosto rozumí naší rozervané duši, našemu zklamání z jeho nečinnosti. „Kdybys tady byl, nemusel můj bratr zemřít,“ vyčítá Marta Ježíši. Ona mohla zažít vzkříšení hned, my ne, ne hned.
„Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť mu budu znova vzdávat chválu za spásu jeho přítomnosti, za svého Boha.“ Žalm 42,12
Truchlení po ztrátě dítěte je dlouhodobý a velmi specifický proces, každý truchlí jinak. To, co je společné, jsou ty vlny – nahoru a dolů. Střídají se období, kdy je hůř a kdy je zase lépe. Je potřebné dopřát smutku prostor a čas. Truchlit je přirozené a potřebné. Hlubiny bývají časem mělčí a vzdálenosti mezi nimi delší. Pomalu přichází radost, je jako holubice s ratolestí po potopě. Radost je ovocem a darem Ducha svatého, to není zrada a opuštění našeho drahého dítěte, které už s námi není a už se nikdy nebudeme spolu radovat, ne tu, ne hned. Radost (chará) má svůj základ v milosti (cháris), podobně i v milosrdenství. Přichází odjinud a vnáší naději a sílu do všedního dne, který je třeba žít.
Nejednou jsem se zamýšlela nad dobře míněným povzbuzením, že čas všechno zahojí a bolest přebolí. Čas nic neumí ani nedovede. Bolest z náhlé, nečekané, těžké, nespravedlivé nebo jakékoliv jiné smrti blízkého nás dlouho provází, i když v tichosti a v pozadí. Smrt dítěte umí rozdělit náš život na „před“ a „po“. Avšak rána, jakkoli hluboká, se má zacelit. A my v tom hrajeme svou roli. Jizvy mohou bolet, ale rána nemá krvácet.
Nedávno jsem postřehla, jak Marek Eben pěkně a s úsměvem jemu vlastním mluví o své dcerce. Před mnoha lety se manželům Ebenovým narodila Terezka, která žila jen pár dnů. Bylo naprosto přemáhající, s jakou něhou o ní mluvil, jaké vnesla světlo do jejich života, i když tu byla jenom chviličku. Kdo ví, jak dlouho to trvalo, než dokázal otevřít tak niterný a vzácný cit na veřejnosti.
„Jako laň dychtí po vodních tocích, tak má duše dychtí po tobě, ó Bože!“ Žalm 42,2
Bůh uprostřed utrpení umí otevřít zřídlo naděje. Taková naděje je zvláštní pohled dopředu. V radosti, která umí stát na minulosti. Protože jít k Bohu znamená jít k životu. Tam je naše místo.