Bez emocí to nejde
Jako malé dítě jsem s maminkou každé ráno klekával u postele a modlil se s ní. Tatínek byl už dávno v práci a můj starší bratr ve škole. Maminka vroucně a s velikou důvěrou volávala k Pánu Ježíši, prosila za manžela i za nás děti, za své ještě žijící rodiče a sourozence, často se modlila za uzdravení, ochranu, za nalezení bydlení k životu… A Pán Bůh ji ze všech jejich soužení vysvobozoval, tak jsem to vnímal, toho jsem byl svědkem. Já jsem její modlitby dětsky opakoval, říkala, že Pán Bůh vyslýchá malé děti. I jako předškolnímu chlapci mně bylo jasné, že se nemodlí proto, že jí to dělá dobře, ale že je někdo větší než ona, za kým může jít a také jako dítě prosit o pomoc.
Jak jsem vyrůstal a začínal sbírat zkušenosti, o to víc jsem maminku obdivoval, jaká byla vroucí a statečná modlitebnice, jak dokázala přežít prakticky všechno, svoje strachy i tyfus a taky smrt vlastní maminky. Nevzdala se. Asi to měla po svém tatínkovi. Přitom ani ona, ani on to v životě vůbec neměli jednoduché. Dědeček byl od čtyř let sirotek. Jeho strýc se s ním nemazal, v sedmnácti letech ho vyrazil z domu – zrovna když byl Štědrý den. Musel narukovat, přežil první světovou válku, kde viděl mrtvol nepočítaně. A když se pak vrátil domů, šťastně se oženil a měl tři krásné dcery (prostřední byla moje maminka), ve svých třiceti sedmi letech mu na zákeřnou chorobu milovaná manželka zemřela. Říkali někteří, že byla anděl a že už byla připravená jít do nebe. Takové řeči, spíše takové pobožné kecy, chce se mi říct!
Maminka vzpomínala, jak měl dědeček na klíně nejmladší čtyřletou dceru Jarušku, hořce plakal a ptal se: „Proč to Bůh dopustil?“ Nad ním však stála vzpřímená diakonka, která mu pomáhala s domácností, přísně vztyčila prst a zvolala: „Bratře Brunclíku, nerouhejte se!“ Nedovolila mu ptát se, pochybovat, nahlas truchlit ani prožívat zklamání z Boha.
A teď střih o nějakých osmdesát roků do našeho století. Je noc, všude tma a opět slyším maminku vroucně se modlit, tentokrát, aby si ji Pán Bůh k sobě konečně vzal, život už byl pro ni k neunesení. Bolestně se ptala, proč ji nevyslýchá, co mu udělala, jak se vůči němu provinila, že ji nemá rád a nechce ji k sobě? Ve vedlejší místnosti jsem po celou noc naslouchal těmto zoufalým modlitbám a prožil jsem, co popsal Elie Wiesel v knize Soudci: „Mně nezemřela víra, mně zemřela modlitba.“
Zklamání z Boha
O zklamání z Boha (ani následně o zklamání z církve) nelze mluvit jenom tak, neosobně teoretizovat, bez bolesti, bez emocí, hypoteticky, nezaujatě a bez osobní zkušenosti, jako by se nic nestalo. Ono se totiž stalo, stále stává a ještě stane. Jako nelze nezaujatě mluvit ani o smrti Boha, i když jsme si na Velikonoce už dávno zvykli na smrt jeho Syna. Zmíněný Elie Wiesel, člověk přeživší Osvětim, se v knize Zlo a exil vyjádřil k myšlence smrti Boha takto:
„Za mých mladých let se šel člověk nejprve omýt do mikve, aby byl vůbec hoden říci, že Bůh je živý. Dnes někdo prohlásí, že ‚Bůh je mrtev‘, a pak si dá klidně kávu, jako by se nic nestalo. Kdysi musela mít taková slova nějaký jedinečný význam. Jak je možné prohlásit něco takového, dělat jako by nic a obrátit list? Pro Nietzscheho tato slova význam měla – vyjadřovala jeho beznaděj.“
Zklamání z Boha, děsivý prožitek. Bůh je jiný, než jsem byl přesvědčen ještě včera. Je jiný, než jak bych ho potřeboval. Je jiný, než mi jeho obraz vykreslovali anebo než jak jsem si ho já sám doteď představoval. Zklamání je ale naprosto nezbytné, má-li být má víra pravá a také má modlitba pravá. Už lépe chápu, že si člověk nemá nijak zpodobňovat Boha. Zklamání z něho je jako oheň, který spálí na prach všechny příměsi, které se na víru (představu o Bohu) nabalily, musejí ve zklamání odtéct jako struska.
Je velký rozdíl, čte-li člověk Žalm 22. v teple svého domova, medituje-li ho na procházce lesem, kde všechno voní pryskyřicí a jehličím, anebo při přípravě velkopátečního kázání, anebo volá-li přibit na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Je nebetyčný rozdíl, recitujeme-li tato slova při slavnostních bohoslužbách oblečení v nejlepších šatech, anebo když nazí voláme ve smrtelné agonii, kdy sotva lapáme po dechu, protože jsme se ještě nezadusili vahou vlastního těla.
Zklamání prožívají nejen ti, kterých se to děsivě týká, ale i pozorovatelé kolem, i když možná vlastně ne – ti jediní jsou si jisti, že Boha a Ježíše chápou správně, že mají jasno. Jako ta zbožná diakonka, která nesnesla, aby se dědeček „rouhal“, když si v pláči dovolil vznést otázku, proč Bůh dopustil nesmyslnou smrt manželky.
Na golgotském vrchu bylo evidentní, že prakticky všichni měli jasno, předně ti zbožní, představitelé starozákonní církve, a dokonce i odsouzení a ukřižovaní vrazi spolu s Ježíšem. Věděli, že on nemůže být Mesiáš, ale zklamaní z toho vůbec nebyli, ba naopak, jak čteme v Markově evangeliu:
Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit, zachraň sám sebe a sestup z kříže!“ Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním.
Modlitebník na kříži se ale modlil do posledního dechu. Ať už si z evangelií vybereme „Dokonáno jest.“ nebo „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ anebo právě „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Modlil se, ale nemohl sám sobě pomoci, nemohl sestoupit z kříže, nemohl se zachránit, nemohl nezemřít a nemohl sám sebe ani vzkřísit z mrtvých! Takový byl a je náš Mesiáš.
Zklamání z Boha i zklamání z Ježíše je ve své podstatě zklamáním z toho, že se mé skálopevné představy o něm rozkolísaly nebo zcela rozsypaly. Což je ale šance postavit důvěru v Boha znovu a na pravdivějších základech. Podobně je tomu i se zklamáním z církve.
Zklamání z církve
Když jsem byl horlivý mládežník a prakticky jsem nežil pro nic a pro nikoho jiného než pro Ježíše ve svém brněnském sboru, kam jsem tak nadšeně chodil, kdosi se vyjádřil na mou adresu, že se stejně jednou v církvi zklamu. Neodradilo mě to, tehdy ani dnes.
Vím, že z toho člověka čišela hořkost, jeho vlastní zklamání, slabost, deziluze i nenaplněná ctižádost. Věděl o kazatelích, kteří se nesnášeli, věděl o těch, kteří spolupracovali se Státní bezpečností, věděl o pohrdání slabšími a méně vzdělanými, věděl, jak je pro některé důležitější prosadit se v maličké sborové subkultuře a něco v ní znamenat – než Ježíš. Ale sám nebyl o moc lepší.
Dlouho jsem to však nezažil, vlastně většinu života jsem byl v církvi šťastný a spokojený, aniž bych při tom měl nasazené růžové brejle. Narodil jsem se do církve, vnímal jsem od počátku, co jsem rozum bral, že nebe je něco jiného, ale církev a sbory, ve kterých jsem žil i sloužil, byly mým domovem, přirozeným prostředím, jako moje rodina.
K tomu ještě v čase komunistické totality se ke mně dostala samizdatově vydaná úžasná knížka od Dietricha Bonhoeffera Život v obecenství. Hltal jsem ji jako vedoucí mládeže a pak i jako začínající kazatel. Formovala mé myšlení, ztotožňoval jsem se prakticky s každým tvrzením včetně toho, že člověk může doopravdy milovat církev, až se v ní zklame. Takže zklamání je nutné. Co věta, to víno, posuďte sami:
„Kdo miluje více své ideály o křesťanském obecenství než toto obecenství samo, stává se ničitelem všeho křesťanského obecenství, i kdyby to jinak zcela upřímně, vážně a opravdově myslel… Kdo si vytváří svou představu o obecenství, ten žádá na Pánu Bohu, na svých bližních i na sobě splnění této představy… Když se zhroutí jeho představy, domnívá se, že se rozpadá i společenství věřících. Tak se stává obžalovatelem svých bratří, Boha a na konec i zoufalým obžalovatelem sama sebe…“
To všechno jsem znal, s tím vším se doteď ze srdce ztotožňuji včetně Bonhoefferovy věty: „Kazatel by si nikdy neměl na svůj sbor naříkat, zvláště ne před lidmi, ale také ne před Bohem.“
Ale pak na jednom setkání s kolegy kazateli jsem otevřel své nešťastné srdce. Vylil jsem ze sebe svou bolest a bezradnost, kterou jsem v církvi prožíval. (Dcera mi později řekla, že to bylo tříleté období, co jsem se doma neusmál.) Měl jsem úlevný pocit, že mi bylo porozuměno a že mně Pán Bůh mimo jiné touto dosud neprožitou zkušeností dal nahlédnout do nitra druhých kazatelů, kteří se v církvi a na sborech trápí a nedokážou to změnit. Až na jednu výjimku, milého bratra, který mě následně laskavě napomenul slovy Bonhoeffera, že bych si nikdy neměl na svůj sbor stěžovat.
Měl pravdu, ale já jsem se v tu chvíli cítil podobně asi jako můj dědeček, kterého v jeho neštěstí uzemnila pravověrná diakonka. Existuje však veliký rozdíl mezi chronickými kverulanty, kteří nenechají na nikom a ničem v církvi nit suchou, a mezi těmi, kdo se skutečně trápí, kdo skutečně prožívají bolestné zklamání, jako se na příklad trápil prorok Jeremjáš nebo Job. Obávám se však, že by i s nimi přísná diakonka vyběhla na dvě doby.
Jestliže je možné se odvážit vyjádřit zklamání z Boha, resp. zklamání z představ o Bohu, pak je jistě možné, ba dokonce nutné vyjádřit zklamání i z církve, ve které žijeme, zklamání z představ o svaté církvi i ze své bezradnosti.
Zklamání, které nezlomí
O zklamání z Boha a z církve nelze mluvit nevzrušeně, bez bolesti a emocí. Člověk si to nevybere, nevymyslí, prostě zklamání se dostaví samo, ale musí se s ním každý vyrovnat, jak nejlíp dokáže. Lze však otřes zklamání obrátit v pevnější víru v Boha i v pravdivější život v církvi.
Jako to po ukrutných zkušenostech v Osvětimi zvládnul a vyjádřil chasidský žid Elie Wiesel: „Nikdy jsem svou víru neopustil a ona nikdy neopustila mě. Otřes, o kterém jsem mluvil, byl otřes v rámci víry, protože víra byla stále přítomna.“
Zažili jsme a ještě zažijeme mnohé otřesy a zklamání v rámci své víry i života v církvi. Věříme však jako křesťané nejen v těla z mrtvých vzkříšení, ale také ve vzkříšení víry v Boha, ve vzkříšení modlitby i ve vzkříšení lásky k církvi Kristově.
