Ten sen mi rychle splasknul

Narodil jste se jako žena, teď jste na první pohled muž. Jak byste se sám představil?

Pořád se cítím jako žena. Na první pohled to teď na mně nikdo nepozná, ale když se vidím v zrcadle, tak to tam pořád je – oči, úsměv… To se žádnými operacemi nepředělá. Ani povaha. Když jsem bral hormonální léčbu, tak jsem možná byl trochu razantnější – dělal jsem fyzicky hodně těžkou práci, ale tělo je stejně pořád ženské, takže trpělo. Možná proto mám teď takové problémy s kyčlemi, nevím. Jsem adoptovaný, těžko říct, co si nesu v genech.

Teď už hormony neberete? Prvních deset let jsem je bral intenzivně, potom jsem ubíral, až jsem je čtyři roky nebral vůbec. Pak jsem svůj problém konzultoval s lékařkou, která řekla, že zpět do biologického těla se vrátit nelze, takže jsem je zase zhruba rok a půl bral. Od té doby už je neberu. Nechci.

Jak dlouho jste po tranzici? Zhruba dvacet čtyři let.

Před tolika lety byl proces tranzice spíš raritou, ne? Řekl bych, že ano, bylo pár případů do roka. Ale já jsem tehdy jednoho transsexuála potkal a tím to začalo. Kdybych ho býval nepotkal, tak bych do toho možná nikdy nešel.

Jak dlouho usilujete o detranzici? Všude mi řekli, že to nejde, tak jsem se moc nesnažil. Až poslední dobou. Nějaké papíry už mám, nějaké ještě potřebuji. Nebude to jednoduché, detranzice není hrazená.

Napsal jste knížku Štamgasti lékařského byznysu. Je to otevřená zpověď o prožívání vlastní identity a událostí až k pochopení, že tranzice nebyla řešením vašich problémů. Jste inteligentní člověk. Co se stalo?

Od dětství jsem byl od pohledu spíš klučičí typ, ostatní se mi kvůli tomu i smáli. A v dospělosti se mi najednou líbily i dvě holky. Tak jsem si myslel, že to tak prostě je – že jsem kluk v holčičím těle. Moc jsem o tom nepřemýšlel, prostě jsem ten rozpor v sobě moc nezkoumal a opustil jsem myšlenku, že to může být jinak. Myslel jsem si, jak budu mít po tranzici spokojený život, těšil jsem se na ni, byl jsem šťastný, že mi to dopadlo, že budu muž – a že si najdu nějakou ženu a budu mít normální život. Ale rychle mi ten sen splaskl. Protože jsem začal pracovat v mužském kolektivu a tam už jsem věděl, že to je špatně. A pak jsem se docela normálně žensky zamiloval, do muže. Všichni mi říkali, že jsem gay, bylo úplně marné říkat, že ne, že jsem jen nikdy nepřestal být ženou. Nikdy jsem nebyl na dámské práce – nebavilo mě šití nebo háčkování, to je pravda, ale nikdy mě nebavily ani typicky mužské koníčky, jako třeba auta. Vždycky jsem měl hodně rád zvířata.

V té knize je patrná naléhavost, aby lidi neudělali stejnou chybu jako vy. Co teď považujete za svoji tehdejší největší chybu?

Asi jsem neměl tolik věřit doktorům – sexuolog mi hned na prvním sezení řekl, že jsem jasný transsexuál. A já jsem mu věřil. Měl jsem jít k nějakému renomovanému psychologovi. Hlavně to neuspěchat. Pořádně si to rozmyslet, klidně několik let. Čekat, vnímat se, ptát se, jestli to opravdu k tomu životu potřebuju – protože to je vlastně život bez sexu. Já žiju bez sexu. Ale i když má někdo přioperovaný sval, sice může sex uskutečnit, ale nic z toho nemá. Prostě je to vážné rozhodnutí. A já jsem ho uspěchal.

Kde zpětně v celém tom procesu vidíte největší nebezpečí pro lidi, kteří možná prožívají totéž, co už vy máte za sebou?

Je nás hodně, přibývají další. Nedávno jsem byl v Praze u doktora, který se zabývá detranzicemi, a on mi řekl, že je takových případů spousta. Snad se konečně začnou zabývat opatřeními, aby to nebylo možné udělat tak na hned. Nikoho neodsuzuji ani neříkám, že to někomu nemůže pomoct, ale jak vědět dopředu, jestli to opravdu pomůže, to prostě nevím. Dneska chodí vypravovat genderovou ideologii do škol – to tak je, já to vím – a to je špatně. Co takové dítě může vědět? Já jsem to nevěděl v dospělosti!

Změnilo se po vydání vaší knihy ve vašem životě něco? Zatím ne, vyšla nedávno.

Věřící asi nejste… Rodina nějaké vyznání měla, nevím, ale do kostela jsme nechodili.

…přesto je ve vaší knize moment, kdy jste vy sám zapochyboval o tom, že Bůh neexistuje – život vám zachránila opravdu zvláštní věc.

Stalo se něco nadpřirozeného, o tom není pochyb. Po tranzici jsem se dostal do takového psychického stavu, že jsem chtěl svůj život ukončit. Rozhodl jsem se, že si v zavřeném autě podřežu žíly. Měl jsem balíček žiletek. Nefungovaly tak, jak jsem si myslel, že fungovat budou – prohýbaly se a jedna po druhé mi vždycky někam odpinkly a zapadly. Vyčerpal jsem je všecky, aniž by se mi povedlo to dokončit. Chtěl jsem pak nějakou z nich najít, ale když jsem nenašel, tak jsem jel do nemocnice. Auto od krve mi pak čistil kamarád – volal jsem mu, aby si dal pozor, že tam někde je deset žiletek. Ale nebyla tam ani jedna.

Jste schopen přijmout, že vás Bůh miluje?

To jo, to jsem schopen přijmout. Stalo se mi, že jsem v obchodě dlužil peníze – a nevěděl jsem, jak ten dluh zaplatím. A na ulici jsem na kraji silnice potkal takovou paní. A ona mi podávala dva tisíce a říkala mi: „Tady máte, to vám posílá Pán Bůh.“ Bylo to zvláštní. Úžasný. A tu paní jsem už nikdy neviděl.