Rozhovor o LGBT s Davidem Novákem
Téma LGBT se v posledních letech zdá být jedním z hlavních témat hlavně mladé generace věřících. Přičemž, než se církev začala zabývat homosexualitou jako tématem k řešení, pro mladé už je větším tématem transsexualita než homosexualita. Je důvodem zpožděné reakce „kolos církevní struktury“, nebo spíš vyhodnocení tématu jako „vlny“, která přejde, a není na ni nutné odčerpávat cenné zdroje?
Máš pravdu, že někdy nás některá témata nejen v této oblasti předbíhají. Nicméně v posledních cca dvou letech se Rada CB nebo někteří z jejího vedení k tématu homosexuality vyjádřili třikrát. Reakce byly od velmi souhlasných po velmi nepřátelské a mohu upřímně sdělit, že to pro mě byly občas dost nepříjemné chvíle. Někdy jsem byl házen do jednoho pytle s Putinem, na straně druhé jsem byl označen jako ten, kdo zkompromitoval „biblické křesťanství“. Obojí pohled považuji za vyšinutý a oba krajní póly se snažím brát s nadhledem, byť to není vždy snadné. Navíc jsem rezignoval na to, že bych se s těmi, kdo tyto extrémy reprezentují, někdy mohl domluvit.
Jenže prohlášení jsou jedna věc, mnohem důležitější je konkrétní člověk s jeho zápasy, bolestmi, radostmi a sexualitou. Nechci se nechat vtáhnout to kulturních válek, kde to poslední, o koho jde, je konkrétní člověk. Všimněme si zajímavého posunu už v tom, jak je položena tato otázka. Ptá se na homo nebo trans sexualitu, ne na homo nebo trans sexuály. To první je téma, to druhé člověk. První se zabývá pojmy, druhé lidmi. Já sám jsem v čele organizace, která se jmenuje Církev bratrská, ale drtivou většinu času trávím s lidmi, ne za počítačem. Proč to říkám? Abych sdělil, že primárně nechceme budovat „kolos církevní struktury“, ale společenství. Společenství včetně církve sice musí nějaké struktury mít, ale primárně se má zabývat konkrétním člověkem – a to se ne vždy protíná se společenskou poptávkou, s tím, co tlačí média, sociální sítě nebo různé nátlakové skupiny. Jinými slovy, nejrůznějšími sexuálními minoritami se vedení církve i sborů zabývá úměrně tomu, jak mezi nás přichází, a ne na základě mediální nebo společenské poptávky. V tomto platí zcela stejný princip jako u jiných přicházejících minorit.
Pokud se ptáš na transsexualitu, pak se jedná o oblast, která v sobě nese mnoho vrstev, a pokud se s tím někdo potýká a očekává v církvi pomoc, pak dříve, než si dovolím sdělit svůj postoj či radu, potřebuji slyšet jeho životní příběh. Ten bývá poněkud zamotanější, než abychom někde od stolu vynášeli, jak to je správně. Tím nerelativizuji hledání pravdy v Písmu, ale varujme se to dělat bez znalosti životních okolností těch, kteří nás žádají o radu.
Tematika LGBT je velmi medializovaná, ale jaký je skutečný rozsah této problematiky v církvi se ukáže až podle dat v kontextu ostatních problematik (drogy, pornografie, bezdomovectví, domácí násilí, psychické problémy dětí, válka a uprchlíci atd.). Pro kalibraci naší optiky: Lze říct, jak velkého procenta věřících se problematika LGBT v porovnání s ostatními problematikami osobně týká?
Žádné oficiální statistiky nemám. Mohu vycházet jen ze zkušeností svých nebo toho, co vím od jiných kazatelů. Pochopitelně, že se s LGBT lidmi setkáváme, nejedná se o nějaké zástupy, ale o jednu z minorit. Zároveň je to nepochybně minorita z mnoha důvodů medializovaná. Pokud vím, tak tato medializace mnohým LGBT lidem vadí. Většina lidí totiž nemá potřebu světu vykládat o své orientaci nebo intimním životě. Chce si žít svůj soukromý život. Nepochybuji o tom, že být minoritou není snadné, jenže je třeba dodat, že to není snadné pro jakoukoliv minoritu. Není žádný důvod LGBT nějak vyvyšovat nebo ponižovat. Je třeba měřit rovným metrem, a pokud je kdokoliv ponižován, pak pomoci, pokud je naopak stavěn na piedestal, pak se ptát, proč zrovna on a ne někdo jiný?
Je pozornost věnovaná tomuto tématu ze strany CB v kontextu řešených problémů jako celku úměrná?
Myslím, že tak jako u jiných oblastí hledáme balanc. Neodmítám nikoho a chci pomoci každému, kdo si o pomoc řekne a komu jsem schopen pomoci. Tedy za sebe a své kolegy mohu sdělit, že pozornost věnujeme každému potřebnému, pokud o to stojí, a to nezávisle na jeho sexuální orientaci. Jiná věc je, že ne vždy jsme v tomto jednali správně, což je nepochybně chyba. Dále platí, že v této oblasti nějak čteme, vykládáme a rozumíme Písmu. Pokud mu rozumíme tak, že manželství je jedinečný svazek stanovený Pánem Bohem pro muže a ženu, pak to nemá nic společného s netolerancí. Tolerance přece z podstaty věci vyžaduje nesouhlas. Jinými slovy, můžeme spolu žít, respektovat se, byť v této oblasti stejně jako v jiných oblastech někdy nesouhlasíme. Netolerance je, když druhého začnu kvůli jeho názoru nebo orientaci zesměšňovat, ponižovat nebo vylučovat z kolektivu.
Tvůj osobní názor jako předsedy CB: Jak se podle tebe v naší církvi mají lidé s menšinovou sexuální orientací? Zapadnou? Mohou sloužit?
Na tuto otázku se nedá odpovědět paušálně. Řekl bych – jak v kterém společenství. Hlavně ale chci těmto lidem sdělit, že je máme rádi a že jakákoliv sexuální identita nesmí být měřítkem přijetí nebo nepřijetí. Pokud prožili nějaké ústrky, pak mě to upřímně mrzí, omlouvám se jim, a pokud to je v mých silách, budu se jim snažit pomoci. Zároveň ale znám i jiné příběhy, kdy se druhá strana chovala zbytečně agresivně a arogantně. Pokud bych měl sdělit podmínky, za jakých mohou sloužit, pak je to stejné jako u heterosexuálů. Podmínky stanovuje Písmo, které klade jako nejvyšší prioritu Kristem proměněný charakter, projevující se zbožným životem, nikoliv sexuální orientaci. Od toho se pak odvíjí vše další jak ve vztazích, tak ve službě.
Je známo, že je nedostatek křesťanských psychologů, kteří se mohou lidem, kteří ve svém životě nějak tuto problematiku chtějí nebo musí řešit (třeba i jako rodiče), věnovat. Kam mají lidi v církvi jít s prosbou o pomoc?
Obecně bych v otázce, kam za psychologem, dal především na dobré reference. Ne vždy slovo „křesťanský psycholog“ znamená dobrý psycholog, byť pro křesťana je dobrý křesťanský psycholog jistě ideální řešení. Protože je dnes velká poptávka po psychologické pomoci, chci varovat před různými šarlatány. Zároveň jakkoliv nepodceňuji psychologii, ale nerezignujme příliš brzy na moudrou pastoraci, hluboká přátelství, ochotu naslouchat, na nesení vzájemných břemen, na Ježíšovo „plačte s plačícími a radujte se s radujícími“. Zde může být pomocí i neodborník a zároveň bratr či sestra v Kristu.
Jedním z prvních dekretů staronového prezidenta USA bylo, stručně řečeno, zrušení problematiky LGBT v USA. Co si o tomto kroku Donalda Trumpa myslíš?
USA se dlouhodobě ocitají v bludném kruhu kulturních válek a popravdě se obávám, aby to nepřerostlo ve válku občanskou. Trump a jeho administrativa jsou v některých svých postojích extrémem, který ale reaguje na opačný extrém, který byl v USA v dobách nedávno minulých. Výsledkem je to, co jsem již řekl – ve jménu ideologie trpí konkrétní člověk. Předtím v Americe ve společnosti na mnoha místech převládala woke culture, nyní se kyvadlo zřejmě přetočí k anti-LGBT culture. V církvi to může být podobné, kdy lidé, kterým začne lézt na nervy extrémní liberalismus, vezmou s povděkem druhý extrém – extrémní fundamentalismus. Před obojím nechť je nám Pán Bůh milostiv.
