Jitka dlouhá léta žila s roztroušenou sklerózou. Nemoc postupně postupovala, upoutala na lůžko a Jitka trávila stále více a více času na lůžku. Silné bolesti, ztráta základních funkcí i závislost na druhých se staly každodenní realitou. Její manžel Tomáš stál vedle ní, ale docházel na hranici svých sil. Přichází moment, kdy už není kam dál – jen únava, strach, hněv a tiché smiřování se s koncem.

Právě do této situace ale začíná vstupovat víra a modlitba. Ne jako fráze, ale jako zoufalé volání o pomoc. Jejich přátelé se za ně modlí a postí mnoho měsíců, než s nimi vůbec začnou hovořit. Bez toho by Tomáš ani Jitka vůbec nebyli schopni po 38 letech neustálého zhoršování nemoci uvěřit v zázrak. Manželé postupně otevírají svá srdce, učí se znovu spolu mluvit, odpouštět si a hledat Boha.

A pak přichází moment, kdy se Jitka hluboce dotkne skutečnosti, že je Bohem milovaná. To, co následuje, není jen vnitřní změna. Spolu s novým pokojem a radostí přicházejí i konkrétní fyzické proměny – zlepšení stavu, návrat síly, postupné obnovování toho, co bylo ztracené. Ne všechno najednou, ale krok za krokem. Proces, který stále pokračuje. Manželé nemluví o dokonalém konci příběhu, ale o cestě, na které vidí, že Ježíš jedná. Uzdravení pro ně není jen otázkou těla, ale celého života – vztahů, srdce i naděje.