Dary Ducha a jejich využití ve sboru

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 26

(106) Pro rozvíjení duchovního života je důležité, abychom nezapomínali, že práce Ducha svatého se projevuje dvojím způsobem. Především působí novým stvořením v nitru člověka (2K 5,17) znovuzrození a následný duchovní růst, jehož cílem je ovoce Ducha. Pokud se nové stvoření Božím Duchem dotkne více lidí, je zrozena církev, tak jak se to událo poprvé v Jeruzalémě o Letnicích (Sk 2,41–47) a potom mnohokrát v dějinách. Duchovně nově narozené Boží děti se připojí do stávající místní církve, nebo se zrodí nová místní církev – společenství sboru. Podobně jako o Letnicích, Pán chce přidávat nové věřící ke Kristovu tělu a Duchem svatým působit jejich posvěcení. Za druhé Duch svatý zmocňuje církev ke službě v Ježíšově jménu, naplňuje ji mocí Ducha a vybavuje duchovními dary milosti – charismaty. Obě stránky díla Ducha svatého v církvi jsou důležité a nesmí být oddělovány. Biblický důraz i zkušenost církve nás učí, že usilovat o duchovní dary a nedbat o ovoce je nebezpečné. V duchovní práci se bez charismat neobejdeme.
(107) S vděčností v této oblasti navazujeme na Jednotu bratrskou, která vyhledávala charismata u svých členů a podle nich je zapojovala do církevní služby. V této otázce předběhla všechny reformační církve a naznačila správný směr. Vděčně také přijímáme důraz kongregačního chápání sboru, podle kterého je každý sbor místní církví, a proto i tělem Kristovým, ve kterém se mají projevit všecky potřebné dary Ducha svatého. Sledujeme také oživení, které v církevní práci přinášelo a přináší charismatické hnutí, a chceme kriticky přijímat vše zdravé, čím Duch svatý zbohacuje a žehná práci církve. Jako vzor nám slouží sbory budované apoštolem Pavlem, v nichž se plně uplatnily dary Ducha svatého a svobodné působení Ducha, a přece tam vládl biblický pořádek.
(108) V přístupu k duchovním darům zastáváme stanovisko, že živá církev se neobejde bez darů Ducha svatého, protože teprve v nich je každý sbor vybaven k tomu, aby sloužil jednotlivcům a společnosti těmi dary, které byly přítomny ve službě Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů. Charismata, podle našeho pochopení, nejsou přirozené vlohy, které dostává člověk při svém tělesném narození, nýbrž zvláštní dary milosti (charis = milost), které Duch svatý udílí všem znovuzrozeným křesťanům, aby sbor mohl být skutečným tělem Kristovým, vybaveným dary, které v plnosti byly při Pánu Ježíši Kristu. V živém sboru se má každý setkávat s kristovskou službou, jak jí byli účastni učedníci u svého Mistra a kterou On nyní poskytuje věřícím i světu prostřednictvím svých učedníků a jim svěřených charismat. Proto také žádný jednotlivec nemůže nahradit sbor. Nikdo není nositelem všech darů Kristových, ale živý sbor má usilovat o to, aby mu žádný podstatný dar Ducha Kristova nescházel. Služba Pána Ježíše Krista nám také nejlépe vyjasňuje otázku, o které dary máme usilovat.
(109) Oddíly v Písmu, které obsahují seznamy darů (Ř 12,6–8; 1K 12; Ef 4,11–12; 1Pt 4,10–11), nám však naznačují, že mezi jednotlivými sbory a skupinami sborů (denominacemi) mohou zůstat jisté rozdíly v obdarování a že místní církve, sbory, mají různou vůni podle toho, na kterou stránku služby Pána Ježíše kladou důraz. Mezi římským a korintským sborem byl jistě rozdíl, i když v nejdůležitějších darech byla shoda. (V epištole k Římanům se například vůbec nemluví o daru jazyků, který tolik zaměstnával Korintské.) Vyjdeme-li z biblických seznamů darů a máme-li před očima službu Pána Ježíše a jeho dary, můžeme charismata, která naše sbory potřebují, vyjmenovat následujícím způsobem. Přitom jsme si vědomi, že biblické seznamy darů nejsou myšleny jako taxativní výčet. V průběhu dějin i v současnosti se objevují nové dary milosti – charismata darovaná pro službu v různých historických a kulturních kontextech.
(110) Pán Ježíš jako Boží svědek poslaný od Boha dává i dnes sborům apoštoly (apostolos = poslaný, posel). Jedná se o apoštolský dar druhého řádu (nezaměňovat s těmi, kteří byli Kristem povoláni předat učení), který spočívá v Božím vyslání do služby zvěstování evangelia a bez něhož se neobejdou kazatelé a misionáři (Ř 10,15).
(111) Potřebujeme i proroky, kterým je svěřována řeč moudrosti a řeč poznání (1K 12,8) a kteří dokáží v pravý čas předávat aktuální slovo od Boha.
(112) Mocné zvěstování evangelia vyžaduje evangelisty, kteří by byli Duchem pomazáni k hlásání evangelia (L 4,18), které by přivádělo posluchače k obrácení a znovuzrození.
(113) Obrácení lidé potřebují pastýře a učitele (Ef 4,11), kteří by byli obdarováni k upevňování věřících a k vyučování základů víry a praktických aplikací následování Krista. Sborům nestačí jediný pastýř a učitel. Proto tento dar by si měla vyprošovat staršovstva a další pracovníci sboru mezi jednotlivými generacemi.
(114) S tím úzce souvisí dar povzbuzování, potěšování a napomínání – to vše je obsaženo v řeckém slově paraklésis. Tento dar byl hojně užíván v prvotní církvi, jak o tom svědčí kniha Skutků a epištoly (např. 1Te 5,11).
(115) Dar rozpoznávání (rozlišování) duchů (1K 12,10) dává poznat, z jakého ducha se něco v církvi či ve společnosti děje. Je to dar, který míří k poznání skrytých problémů jednotlivce i společenství.
(116) Obětavost sborů povzbuzují členové, kteří dostali dar dávání – dar obětavé podpory Božího díla finančně, věcně i dalšími způsoby dávání času i své práce (Sk 4,36nn; 2K 8,5).
(117) Kristus jako ten, který vede naši víru od začátku až do konce (Žd 12,2), svěřuje dary pro vedení sborů a církve (1K 12,28), podle kterých by měli být povoláváni představitelé církve, kazatelé a volena staršovstva sborů.
(118) Jako ten, který prokazoval milosrdenství a soucit (L 15,11–32), Kristus chce jednotlivcům i církvi udílet dar milosrdné péče o potřebné v církvi i o ty, kteří ke společenství věřících nepatří (služba potřebným 1K 12,28). Diakonie, sociální služba církve, patří k důležitému poslání sborů.
(119) Uzdravování nemocných (1K 12,9.28.30) modlitbou víry nám připomíná, že Pán církve dává i tento dar pro službu v konkrétních situacích.
(120) Na posledních místech v biblických seznamech jsou uvedeny dar jazyků a dar vykládání jazyků, které u samotného Pána Ježíše nenalézáme, které se však objevovaly v prvotní církvi. Apoštol Pavel stanovil v 1K 14 pravidla pro užívání těchto darů. Nebráníme těmto darům, pokud je zachován pořádek podle apoštolského učení a jsou užívány v Kristově lásce.
(121) Vedle těchto darů, které nalézáme v biblických seznamech, jsou jistě i jiné dary, které může Duch svatý sborům dát a vybavit je jimi pro současné úkoly. Naše doba má ještě jinou problematiku než doba apoštolská. Proto chceme ponechat Duchu svatému volnost, aby zbohacoval naše sbory podle své vůle (1K 12,11). Za duchovní dary máme horlivě prosit (1K 14,1). Odmítáme však násilné vynucování si určitých darů, které je zasahováním do Boží suverenity. Podtrhujeme, že i v darech milosti se má uplatňovat sloužící láska (agapé) a dary mají sloužit k jednotě sboru a ne k rozdělení. Dary bez lásky nic neprospívají (1K 13,1-3).
(122) Pán Ježíš byl pro svou službu zmocněn zvláštním spočinutím moci Ducha svatého při křtu (Mt 3,16). Podobně byli zmocněni učedníci o Letnicích. Uznáváme potřebu pomazání Duchem svatým k službě. Mluvíme raději o zmocnění a pomazání, a ne o křtu Duchem, za který považujeme znovuzrození podle Jana 3,5. Nejde nám o termíny, nýbrž o věc samu, kterou považujeme za důležitou a za zmocnění a naplnění Duchem ve sborech prosíme. Vedeme členy církve k tomu, aby si každý z nich uvědomil svá duchovní obdarování a zapojil se podle nich do služby sboru. S každým darem nám Bůh svěřuje současně úkol, a jestliže dary nečinně odpočívají, stávají se zakopanými hřivnami (Mt 25,14–30) a Pán církve bude takové služebníky soudit. Kde dary slouží, vytvářejí se ve sboru pracovní skupiny, které se zaměřují na určité úseky služby. Naším cílem musí být to, aby se ve sborech každý setkával s plností Kristovy služby, jak nám ji stále připomíná život Pána Ježíše Krista na této zemi. To musí být předmětem naší horlivé péče (1K 14,1).