Misijní a evangelizační poslání církve

Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 41

(196) K podstatě církve patří evangelizace. „Tak jako se oheň udržuje hořením, církev žije misií“ napsal Emil Brunner.(1) Církev je společenstvím Kristova evangelia na cestě ke světu. Tam, kde církev přestane nést Krista a jeho evangelium světu, přestává být církví. Základem evangelizace je přítomnost křesťanů ve světě podle Ježíšovy modlitby: Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa … Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (J 17,16.18). Svatost církve se projevuje životem Kristových učedníků, kteří ve světě žijí a slouží jako ti, kteří nejsou ze světa, ale patří Bohu. Být svatý znamená oddělit se od bytí ve světě, pro bytí, které spočívá v Bohu. Odpoutat se od závislosti na ocenění a potvrzení světa a následovat Krista v jeho sestupu z prvého místa na poslední (Fp 2,5–8).
(197) Církev zde není sama pro sebe, ale je tu pro svět. V tom spočívá světskost církve. Člověk odpoutaný od světa je svobodný ode všech, aby se mohl dát všem. Celý Kristův člověk je tu pro svět, jak to vyjádřil apoštol Pavel slovy: Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem … těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým … Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé (1K 9,19–23). Jsme povoláni k této „svaté světskosti“.
(198) Náš svět se rozděluje na posvátnou oblast náboženství a profánní oblast. Náboženství se soustřeďuje na Boha a nevšímá si potřeb světa. Sekulární společnost se soustřeďuje na svět a vylučuje Boha. Kristův Duch naopak propojuje víru a svět. Víra se oddává Bohu, a proto se oddává jeho světu. Kristův Duch je Duchem oddanosti Bohu: ne má, nýbrž tvá vůle se staň (L 22,42b). Kristův Duch je také Duchem oddanosti světu: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (J 3,16a).
(199) Evangelium člověku odcizenému od Boha. Kristovo evangelium zachraňuje nejprve jednotlivého člověka. Mocí milosti a pokání sjednocuje jeho rozbité srdce. Jen člověk obnovený v Kristu může být nástrojem služby ke smíření světa s Bohem. Každý Kristem proměněný člověk je povolaný, aby byl pro druhé svědkem duchovní obnovy lidství. Takové svědectví si není možné splést s náboženskou propagandou. Být svědkem znamená odkrýt poklad v hliněné nádobě (srov. 2K 4,7–10). Odkrýt svému bližnímu svoji slabost, svoje rány, svůj hřích, a v těchto ranách a slabosti odkrýt poklad Kristovy milosti, která nás zachraňuje před námi samými.
(200) Evangelium vzájemnosti pro odcizené. Odcizený člověk je povolaný do nové komunity, jednoty v různosti (srov. 1K 12,4–26). V tomto společenství se učí žít v pokoře, v pravdě a v lásce. Za základní složku šířícího se evangelia považujeme místní církve – sbory. Od oslovení jednotlivce naše misie směřuje k zakládání církevních společenství.
(201) Evangelium odcizené civilizace. Od jednotlivých lidí v novém společenství evangelium směruje k záchraně lidské společnosti a důležitých etických hodnot. Týká se celé historie lidského úsilí o poznání pravdy, o tvorbu krásy a dobra, zápasu o lásku a spravedlnost v našich dějinách. Do nebeského Jeruzaléma nevstupují jen spasení jednotlivci. Národy světa do něj mají vnést svou slávu a čest (Zj 21,24–26). Každá generace musí hledat nová vyjádření evangelia a vydávat svědectví, která odpovídají myšlení a cítění kultury, ke které hovoří. Speciální zjevení Písma, Zákon a evangelium Ježíše Krista, musí vždy znovu a znovu vstupovat do dialogu s přirozeným zjevením postupujícího lidského poznání. Duch působí tam, kde se na vlně času staré setkává s novým (Mt 13,52).(2)

(1) BRUNNER, E.: The Word and the World, Charles Scribner’s Sons, New York 1931, s. 108.
(2) „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“