Církev v době teologického liberalismu a náboženského pluralismu
Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 38
(174) Liberalismus. Termín liberalismus zde chápeme mnohem šířeji než jako odkaz k některým teologickým trendům 19. a 20. století. Navazuje na osvícenství a stal se známým svými pokusy přizpůsobit křesťanskou víru modernímu bádání, ať již pocházelo ze studia dějin, literární kritiky, přírodních věd, nebo později z dalších humanitních oborů. Liberalismus byl provázen optimistickou atmosférou důvěry v rozvoj lidského poznání a lidských rozumových schopností. Za hodnotící měřítko adekvátnosti víry je v teologickém liberalismu považována směsice rozumu a zkušenosti.
(175) Liberalismus se projevil v útoku na tradiční autoritu křesťanského obsahu víry, a tím i na Písmo. Ježíš byl chápán spíše jako sociální reformátor a učitel mravnosti než jako Pán a Spasitel. Později se zákonitě začal projevovat také liberalismus etický, který byl důsledkem frontálního útoku na autoritu Písma.
(176) V nedávné době se z liberálních kořenů vyprofilovala teologie smrti Boha, dále různé varianty sekulárních teologií, teologie osvobození a feministická teologie. Pro tyto proudy je typické, že poselství Bible považují za nemoderní a svázané s rasistickými, sexistickými a dalšími utlačovatelskými přístupy a metodami. Všechny tyto směry trpí optimistickým pojetím lidské přirozenosti a evolučním chápáním kulturního vývoje lidstva.
(177) Liberalismus velmi narušil víru mnoha lidí a celkově oslabil církve v Evropě i v Severní Americe. Misijně zůstal neplodný a sekulárního člověka rozhodně neoslovil. Přijímáním etického pluralismu likviduje biblický důraz na pozitivní odlišnost křesťanů od světské společnosti.
(178) Autorita Písma svatého. Lékem na nemoci teologického liberalismu je podřízení se autoritě Božího slova, víra ve verbalizované Boží zjevení a následování cesty vtěleného Slova v Ježíši Kristu. Apoštolé nechtěli být svobodomyslnými liberály a bezzásadovými pluralisty. Skutečnou svobodu nacházeli v podřízenosti a poslušnosti Kristu.
(179) Náboženský pluralismus. Kyvadlo lidských představ se přesouvá ze strany sekulárního humanismu do polohy náboženského pluralismu. Tváří v tvář nebezpečí globalizace, ale zároveň i opačně působící fragmentace, pod tlakem konfliktů, terorismu a hospodářských či ekologických krizí se vytváří na křesťanskou církev tlak, aby akceptovala hodnotu spásy v jiných náboženstvích. Tento tlak se projevuje na různých rovinách a vede k posunu či vytlačení jedinečnosti a spásné hodnoty Kristova díla na náboženské tržiště dnešní doby.
(180) Exkluzivita spásy. Jsme přesvědčeni, že tyto snahy o vzájemné uznání věrohodnosti různých cest ke spáse nemohou lidstvu pomoci. Je to snaha o propojení toho, co spojit nelze. Jsme vděčni, že v některých náboženstvích můžeme najít podobné etické důrazy, které nám předkládá Boží slovo. Jednotlivá náboženství však mají své odlišné cesty spásy a řeší problematiku lidského života ze své vlastní perspektivy. Náboženský pluralismus ve svém důsledku vede k devalvaci a zpochybnění biblických důrazů na Kristovu jedinou cestu k Bohu, zjevení pravdy a na skutečný život (J 14,6). Starý i Nový zákon shodně podtrhují jedinečnost Božího stvoření, ale také suverenitu Hospodinova spásného jednání, včetně výhledu do budoucnosti.
(181) Exkluzivita spásy v Kristově díle není výmyslem církve, ale patří k tomu, co nám Bůh zjevil ve svém Slově. Víra Izraele byla mono-jahvistická (Ex 20,1–2). Cílem duchovního a sociálního zápasu Božího lidu je doba, kdy všechno lidstvo pozná, že Bůh Izraele, Hospodin, je jediným a pravým Bohem nad celou zemí (Ex 9,14.16.29; Iz 45,6.22). První křesťané vyznávali: Ježíš je Pán. Tímto vyznáním potvrzovali Boží vtělení v Kristu a vyhlašovali Ježíše jako Boha a Spasitele světa.
(182) Biblické zjevení poukazuje na nemožnost sebespasení. I když každý člověk má na základě obecného zjevení určité poznání Boha, nemůže žádnými činy, úkony a meditacemi zachránit sama sebe. Protože všichni lidé zhřešili (Ř 1–3), všichni také potřebují Boží záchranu připravenou v Kristově díle spásy. Bůh se sklání k těm, kteří k němu volají: buď milostiv mně hříšnému, a zachraňuje pouhou vírou a milostí prostřednictvím Krista.
(183) Sociologický pluralismus. Exkluzivita spásy v Kristu nesmí být překážkou pro sociologický pluralismus. Naopak, každý křesťan má mít svobodu k rozvíjení vztahů s lidmi všech národů, ras, náboženství a názorů. Svoboda v Kristu je i svobodou ke službě a práci pro dobro lidské společnosti.
