Církev a jednota křesťanů
Duchovní zásady Církve bratrské na pokračování - 40
(192) V západním světě dnes křesťanská misie naráží na bariéru nedůvěry. Vinu na tom má samotné křesťanstvo. Mezi církví a současným člověkem stojí její vlastní dějiny: historie sporů, válek, nábožensky motivovaných poprav a vzájemných prokletí. Pokud má církev naplnit své poslání, musí ho plnit v duchu pokání. Pokání znamená opustit to, co bylo příčinou předchozích selhání. Církev v dějinách doplatila na svou duchovní pýchu a přesvědčení, že je naprostým vlastníkem absolutní pravdy. Ve jménu této domnělé absolutní pravdy se křesťané navzájem proklínali a zabíjeli. Pokání znamená opustit pýchu vzájemného odsuzování a v pokorném a otevřeném dialogu se učit jedni od druhých. Považujeme proto za velmi důležité spolupracovat na duchovní obnově jednoty křesťanů. Ve středu všech křesťanských tradic bije jedno srdce. Naše jednota spočívá v lásce ke Kristu, v prameni zjevení v Písmech Staré a Nové smlouvy, v prvokřesťanských krédech, tajemství božské a lidské Kristovy přirozenosti a tajemství svaté Trojice. Rozmanitost historických církví a křesťanských tradic vnímáme jako bohatství duchovních darů v jednotě Kristova těla. Ježíš tuto jednotu považoval za základ misie. Modlil se: aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal (J 17,21).
(193) Církev bratrská od počátku hledala cesty k duchovně spřízněným jednotlivcům, církvím i proudům doma i ve světě. Sbližování nastalo tím směrem, kde znělo evangelium biblicky věrné, kde Ježíš Kristus byl vyvyšován jako Pán a kde se pracovalo k probuzení víry. V minulosti to byly především kontakty s církvemi svobodnými (evangelikálními) v Německu, v anglosaských zemích, ve Skandinávii i jinde. V současné době je Církev bratrská členskou církví v Mezinárodní federaci svobodných církví (IFFEC).(1) V České republice se účastníme ekumenické práce v rámci Ekumenické rady církví, Leuenberského společenství církví, Evangelikální aliance a dalších organizací.
(194) Chceme i nadále držet zásadu, že tvoříme duchovní jednotu s těmi, kdo Ježíše Krista přijali vírou a znovu se narodili z Ducha svatého. Proto praktikujeme podle této zásady interkomunii (společnou účast na slavení svaté večeře Páně) i se členy jiných církví. Jsme toho názoru, že různé církevní jednoty si mají sloužit navzájem těmi duchovními dary, které jsou jim svěřeny. Pouhé organizační sdružování církví nestačí. Naopak věříme, že Pán Bůh nový život stále tvoří. V takovém očekávání nového působení Ducha svatého vidíme i naději pro spolupráci a jednotu křesťanských církví.
(195) V globálním světě již není možné hovořit o křesťanství bez kontextu nabídky ostatních světových náboženství. To před misii církve klade novou naléhavou úlohu: vydávat křesťanské svědectví v dialogu se světovými náboženstvími, včetně ateismu. Do tohoto rozhovoru může však křesťanství vstupovat jen jako celek, jako jednota různých tradic, jako ekumenická teologie.
(196) Náš svět se prudce vyvíjí. Opakovaně jsme stavěni před nové společenské výzvy a jen společný hlas křesťanů může ve společnosti něco vážit. Jsme si vědomi toho, že musíme aktivně překonávat za celá staletí formované předsudky a nevraživosti, jinak své misijní poslání ve světě nebudeme moci hodnověrně naplnit.
(1) International Federation of Free Evangelical Churches.
